Zápisky nejen z posilovny 24-12-2013: Šest zpívajících Štědrodenních běžců

Šest zpívajících běžců proběhlo historickým centrem Prahy v rámci 2. ročníku Štědrodenního běhu. Trasa běhu vedla od řecké restaurace Delphi (konec Podolského nábřeží) podél Vltavy až k Národnímu divadlu, poté přes most Legií, dále po Kampě na Karlův most, pak na Staroměstské náměstí, skrz Pařížskou ulicí k nábřeží a po nábřeží zpět k restauraci Delphi. K poslechu nám hrála jako tradičně Vltava z mobilu běžkyně Jany, jejíž tkaničky jsme přejmenovali na „Janičky“:-), neboť se jí velmi často v průběhu běhu rozvazovaly stejně jako Barče, která si navíc ztěžovala na pobolívající kotník. Ale obě děvčata zatla zuby a běžela s plnou vervou. Atmosféra běhu byla úžasná, poněvadž nás u orloje čekala speciální občerstvovací stanice v podobě Rosti (sedmý statečný, který zamýšlel běžet s námi, ale „knedlík“ v krku mu to nakonec nedovolil). Měl pro nás připravenou „placatici“ s výbornou pálenkou, a tak jsme si pod orlojem připili na další kilometry. To už jsme ale za sebou měli jednak 6 km běhu, ale i generálku zpěvu koled během přebíhání po Karlově mostě. A tak jsme přidali i velkou pěveckou estrádní šou jak koled tak i tématické písně „Já mám koně, vraný koně...“ Staromák pro chvíli patřil jen nám, Šědrodenním běžcům, největší běžecké skupině dnešního svátečního dne. Nakonec jsme zdolali 12 km pohodového běhu plného koled, skvělých pocitů a zážitků v prima partě stejně smýšlejících lidí. Už teď se těšíme na další ročník:-)

Karlův most (video): http://youtu.be/LWbt3pG3fpI
Staroměstské nám. (video): http://youtu.be/tq84gXd26mU

Zápisky nejen z posilovny 23-12-2013: Čas vánoc

Nastal čas vánoc a jako každoročně čas, kdy si lidé kupují dárky, více na sebe myslí a tráví spolu větší množství času než je během roku možné. Navíc dochází i k rekapitulaci toho všeho, co se během uplynulého roku událo. Často vzpomínáme na věci příjemné ale i nepříjemné. Vytyčujeme si nové cíle do dalšího roku či dalších let. Ale to podstatné o čem jsou vánoce je, že se na chvíli zastavíme nebo alespoň zpomalíme své tempo a napětí. Není to snadné, ale je to potřeba. Bylo by skvělé, kdyby k tomu docházelo častěji, ale teď je ten správný čas se o to alespoň pokusit.


Dnešní doba je opravdu hektická a materiální. Hmatatelný svět daleko převyšuje věci jako jsou vlídná slova či milé pohlazení úsměvem. Lidé se k sobě chovají mnohdy hulvátsky, i když jde o absolutní prkotiny. Máme se dobře, můžeme si koupi nespočet věcí, o kterých se nám dříve ani nesnilo, které nás však uspokojí jen dočasně. Ale to o čem je život si prostě koupit nemůžeme. Je to charakter, jsou to naše myšlenky a činy, které definují naši osobnost a musí vycházet z nás. A ať se nám to líbí či nikoliv, charaktery a osobnosti některých lidí pokulhávají a to je to co dnešní doba přináší jako negativum. Kdysi jsem četl článek v novinách, měl ho v té době vystřižený a uložený pod sklem svého pracovního stolu v kanceláři. Pak ho měl dlouhá léta založený ve svých osobních věcech ve skříni. Byl o starém indiánovi, který komentoval současné dění, ať už z pohledu byznysu či ekologie vůči naší planetě. Shrnutí na konci však bylo nejvýstižnější, pravil v něm: „Kdy už si konečně lidé uvědomí, že ne všechno se dá koupit či nahradit penězi.“ Jinými slovy, co budeme dělat, až na Zemi už nic nezbude a budeme mít jen naducané peněženky a plné účty v bankách? Budeme pak už opravdu spokojený? Vždyť život se skládá z maličkostí, které nás potěší a nebo potěší naše okolí...

Ale dost už apelování směrem k lepším charakterům a osobnostem. Vánoce jsou také obdobím, kdy vzpomínáme i na své blízké, kteří tady s námi už nejsou. Alespoň v té dimenzi, ve které se nacházíme. Čas každého z nás je vymezený. Ať už někdo žije kratší dobu a někdo delší čas, nedá se to jen měřit na dny, týdny, měsíce a roky. Je to o tom, co člověk prožije, jak je šťastný a spokojený, co prospěšného vykonal pro sebe, svou rodinu, přátele, své okolí a další lidi. Někdo ani kdyby žil tisíce let, nemá co nabídnout a naopak někdo i za krátký čas stihne vykonat nespočet prospěšných věcí. Chtěl bych právě teď a tady vzpomenout na všechny skvělé lidi z našeho blízkého okolí, kteří si právě tuto milou vzpomínku zaslouží. Přidejme se a zapalme za každého jednu svíčku.

Přeji vám všem krásné a pohodové vánoce:-)

Zápisky nejen z posilovny 21-12-2013: Kočárek na lyžích

Včera jsem dokončil trochu bláznivý nápad jedné mé klientky, kterou napadlo, že by mohla kočárek své dcery používat i na sněhu, neboť je vášnivou lyžařkou a často jezdí do hor. Nemá v plánu s ním lyžovat, ale jen se pohyboval snadněji po sněhu. Nemusela mě dlouho přemlouvat, abych se chopil její výzvy a pustil se do díla. Jakožto bývalý konstruktér jsem nejprve celý projekt nakreslil, bohužel po letech nekreslení to doznalo na úbytku rychlosti a i kvality. Naštěstí to nemělo vliv na samotné úpravy lyží a U profilů. Klientka měla dva páry starých lyží, které chtěla pro tento projekt použít. Nechali jsme tři z nich zkrátit na délku 50 cm. Poté jsme si nechali v jednom skladu nařezat tři kusy U profilů ze slitiny hliníku na délku 100 mm. Klientka našla na půdě tři řemínky. Odřezal jsem boční stěny U profilů z výšky 60 mm na 40 mm pro optimální utažení řemínků, vyvrtal otvory do dna spodních stěn U profilů pro 4 šrouby od každého a pak to ještě svrtal společně s lyžemi, aby díry přesněji pasovaly. Do U profilů jsme ještě dovnitř na stěny a dna nalepily gumovou pásku pro zmenšení vůle mezi kolečky a stěnami U profilů. Poté došlo na celkovou montáž a k uchycení koleček kočáru v U profilech pomocí řemínků, která musí být zabržděná. Nyní už jen zbývá, aby napadl sníh a mohlo se to celé vyzkoušet v praxi.

Zápisky nejen z posilovny 5-3-2010 (ohlédnutí zpět): Mise Berlin

Obsah:

1. Cesta tam
2. Schůzky
3. Doprava
4. Zvláštnosti
5. Cesta zpět

1. Cesta tam
Účelem mé cesty do Berlína bylo zjistit, jak to tam chodí v oblasti osobních tréninků a zda-li je možné se tam profesně přesunout.
První schůzku jsem měl najivně domluvenou na 8.00, abych se vyhnul ranním zácpám před Berlínem a též, abych toho za ten den co nejvíce stihnul vidět. To je tak když „Čecháček“ jede do zahraničí. Z Benešova jsem proto vyjížděl vprostřed noci, ve 3.00. Nebyl skoro žádný provoz, za Prahou jsem byl za necelou hodinu. Po dálnici se jelo pěkně, ale až do té doby než přišel nedostavěný úsek mezi Lovosicema a Ústím nad Labem. Vždy mě to tu naštve, neboť těch 20 nedodělaných kilometrů člověk jede déle než celý úsek dálnice Praha-Lovosice. U poslední pumpy v ČR jsem natankoval a vyrazil směr Deutschland, začalo sněžit. Ta zima snad neskončí. Cesta po dálnici od našich hranic ubíhala bez problémů. Před Berlínem podél dálnice nejsou žádné haly coby sklady či jiné velké obří firmy jako je tomu zvykem u nás před Prahou, jen
lesy a tundry. Také tu nejsou žádné čerpací stanice, v úseku Dreseden-Berlin jen dvě! U nás je pumpa každých 5 kilometrů, němci to kompenzují parkovišti podél dálnice. V Berlíně jsem zaparkoval na okraji v blízkosti Schöneweide Bahnhof před panelákama a vyrazil na nádraží plný nejistot, jestli to na těch 8.00 budu stíhat, bylo už 7.00.

2. Schůzky
Měl jsem na celý den čtyři chůzky s majiteli fitek a jednu s osobním trenérem, každá schůzka navíc byla v jiné části Berlína, pro mě neznalého dopravních zvláštností to bylo jako když se octnete na jiné planetě. Němci byli zvědaví na blázna, co chce jít z Prahy trénovat do Berlína, neumí pořádně německy a jede sem poprvé. Jejich přijetí bylo ale vlídné a jejich zvědavost se dala číst už z očí.

První schůzka byla poměrně daleko od mého zaparkování ve čtvrti Weißensee na Berliner Allee v Alex´ Sporstudiu určeném jen pro ženy. Alex je majitel a sympatický chlapík, počkal tam na mě přes hodinu, neboť jsem opravdu nestíhal. S-Bahn mě sice bez problémů dovezl na Greifswalder Straße, ale pak jsem musel jet ještě s Tram a stanice vůbec neodpovídaly mé mapě, takže jsem s ní jel tam a pak zase zpět a nakonec zjistil, že už jsem tam prve skoro byl. Prostě zmatek, ale o dopravě napíšu více v samostatné stati, neboť si to vyžaduje, je to šok, jak pozitivní tak negativní. S Alexem jsme si povídali asi hodinu při kafi, je to jeho malé komorní studio v domě, do kterého se musí jít přes dvůr. Má to zaměřené na aerobní cvičení, Switching stroje od italské firmy Teca pro kruhový trénink, pak nějaké rehabilitační kladky, lehké činky, sál na protahování a skupinové cvičení. Tak nějak na pohodu. Nejvíc jsem ho ale dostal na to, že znám Switching a že mám od italů i ukázkové video, měl jsem navrch. Též jsem mu vyprávěl o Bosu, půlmíč nebo také dle mé terminologie o „vajíčku“. To ho také nadchlo, neměl to tam. Tak jsme se vlastně stali kamarádi a kolegové, slíbili si, že budeme v písemném kontaktu. Další schůzka byla ve čtvrti Steglitz na 12.00, kam jsem se přesunul již be zproblémů na čas. Jel jsem Tram na Alexander Platz, který mě moc nenadchl, pořídil foto věže i s pozadím staveniště a jel pak S-Bahn na Friedrichstraße, přesedl na jiný vlak a jel na Rathaus Steglitz, kde se nachází Sportsudio Nippon. Dva týpci na recepci ve mně nevzbuzovali důvěru, ale vyčkal jsem příchodu majitelele Andrease, asi padesátiletého chlapíka, který vypadal dost ostře. Ukázal mi celé studio, zejména stroje na kartu byly jeho chloubou. Po zasunutí karty, kterou má každý cvičenec svojí, se stroj nastaví podle programu na kartě, menší silou se třeba tlačí a naopak větší zbržďuje zpět. Ptal se co po něm vlastně chci, opět zvědavost, probrali jsme cenové podmínky pro mé budoucí klienty, pro mě je vstup zdarma. Při loučení zmínil Dr. Smíška, českého rehabilitačního doktora, u nějž jsem dělal kurz na SM Systém. Dával mu do pořádku jeho ženu v Berlíně. Takže proto možná ty sympatie na pozádí pod maskou „tvrďáka“. Nyní jsem byl zvědav na další schůzku ve Vormat Studiu, které sídlí na proslulé Kurzfürstendamm 214. Konečně jsem jel U-Bahn. A ocitl se v jiném světě. Měl jsem čas, schůzka byla na 13.30, a já tam byl o půl hodiny dříve. Nějaký mladík mi na ulici hned nabízel okružní jízdu po Berlíně, nejdřív jsem myslel, že chce poradit cestu, držel mapu stejně jako já. Chvíli jsme spolu mluvili, řekl jsem mu, že jsem z Prahy, že jsem tu poprvé. Pak jsem se ho ještě zeptal, zda byl tohle dříve západní Berlín a byl, proto ta změna stylu ulic, jiná architektura, jiní lidé, tak moc je to znát i po dvaceti letech. To mě vážně překvapilo. Východ západ ještě dlouho nedožene. Vytáhl jsem foťák a fotil tu atmosféru západu, byl to zcela jiný Berlín. Ve Vormat Studio jsem chvíli čekal na Felixe, se kterým jsem si již z Prahy volal. Byl to mladý kluk, odhaduji tak 25 let, ukázal mi své studio, které ovšem není klasické fitness centrum, je zaměřené na odbourávání tuku jinými technolgiemi, běhací pásy, Hypoxi přístroje, speciální oblečky a pak i přístroje s přísavkami k oblečkům na bázi elektrostimulace. Moc jsem tomu nerozuměl, ale naslouchal. Bylo to tedy nedorozumění. Nicméně mi dal dva kontakty na klasická fitka poblíž. Čtvrtá schůzka měla být až v 15.30 u Ostbahnhof s osobním trenérem Dietrichem Tuchem. Před Vormat Studiem byla U-Bahn U1, která mě tam měla bez problémů dovézt, ale nestalo se tak, byla na této trase výluka, muselo se po cestě přestoupit na U2 a pak se na U1 dále vrátit. Ptal jsem se jedné dámy, ta poradila, ale já ji nevěřil až do doby kdy U-Bahn dojela do jedné stanice, ale pak místo pokračování v témže směru jela nazpět. Nakonec jsem se dostal na U2, dle pokynů jedné milé slečny, která prý byla asi půl roku v Praze, nicméně česky neuměla, ale bylo ji pěkně rozumět i německy. Dle pokynů z hlášení jsem vystoupil z U-Bahn U2, ale U1 už nenašel a tak našel jinou trasu, delší, pomocí S-Bahn. Nakonec to jentak tak stihnul na 15.30. Jen orientace podél obří budovy Ostbahnhof nebyla snadá, stále jsem se musel v Berlíně na vše ptát kolemjdoucích, nebylo tomu ani nyní jinak. Najednou slyším jak na mě někdo volá jménem a on to Dietrich, vysoký muž v černém obleku, který staví svůj image na tom, že je Trainer Gentlman. Velmi vitální muž, jak jsem se záhy dozvěděl, šedesátník! Vypadal tak na pětačtyřicet. Řekl mi že popojedem jeho autem ke Kaffeehaus. Nasedli jsme do jeho Smartu s jeho reklamou a vyrazili berlínským provozem připomínající jízdu Prahou o víkendu. Tady všichni raději vláčky a je to asi tak správně, pak nepotřebují tolik čerpacích stanic a možná mají i více Geld na lepší věci. Povídali jsme v autě a než jsme dojeli, věděl jsem téměř vše, co jsem potřeboval vědět. Byla to jeho oblíbená kavárna, Dietrich se opravdu choval jako gentlamn, velmi milý, sympatický, pozitivní chlápek. Škoda, že je tu také nemáme. Doladili jsme detaily našeho rozhovoru u kávy. Dozvěděl jsem se co vše musím splňovat, abych tady mohl trénovat. On se zaměřuje na kvalitu lekcí, jezdí za klienty domu nebo oni k němu, žádná fitka nevužívá, je sobě chodící reklamou jak vypadá a kolik mu je. Je to bývalý fyzik, vymyslel a nechal si udělat nějaký patent cvičení tzv. Falke-System, podrobné teorii jsem se svou němčinou moc neporozuměl. Dbá o správnou životosprávu, dříve dělal vrcholově atletiku, nyní cvičí se šesti klienty, dělá kreativní cvičení, protahuje je, běhá s nimi v lese, trénuje s nimi golf. Za lekci si účtuje od 80 do 120 Euro, má punc kvality trenérů z clubu „Premium Personal Trainer“, která zastřešuje jen ty nejlepší z nejlepších trenérů. U odborné komise musíte složit zkoušky se vzorovým klientem, pak jste trenérem pod jejich hlavičkou. Klienty získává přes svůj web, přes Premium Personal Trainer web a pak má velkou reklamu u svého domu na dobrém místě. Vypadal spokojeně. Kafe za mě zaplatil a odvezl mě na místo mé poslední schůzky k Fitness Company. Srdečný chlápek. Díky Dietrichu za informace, zase mám o čem přemýšlet. Věnoval mi hodinu a půl svého času. Na poslední schůzku se mi už ani nechtělo, jednak únava z nevyspání a po předchozím rozhovoru jsem už nemohl čekat více. Vchod do dvora domu na Marchlewskistraße 77 vypadal hrůzostrašně. No nic, jdu na to, Fitness Company je až ve třetím či čtvrtém patře, už ani nevím. Jakpak tam asi dostávali stroje, nebo je tam někde vzadu nějaký nákladní výtah? Antická atmosféra fitka s milou recepční byla vysřídána příchodem majitele Ralfa, znuděný, zpruzelý chlápek s mírně nahrbenou postavou a chůzí super frajera ve mně vzbudil předem jasný závěr, tady to nebude o ničem. A nebylo. Otráveně mi to tam ukázal, chvíli povídal s přisednuvším starým kámošem u stolu, pak se po cestě, co mě provázel po fitku, líbal asi s nějakou bývalou láskou, která by ho ještě chtěla, ale on ji asi už ne, asi pěkný Casanova. Fitko bylo jinak pěkně zařízené, prostorné, vesměs mladí lidi na rozdíl od Nipponu a Alex Studia, kde byli samí senioři nad šedesát. Zaujali mě běhací pásy, nevzpomenu si teď značku, americké, místo pásu tam obíhají lamely z velmi pružné gumy. Jakpak se na tom asi běhá? Na vyžádání mi dal ceník a ukázal i na něm, co bych v případě trénování musel zaplatit za sebe. Odešel jsem po rozloučení a těšil se už na cestu pryč z Berlína, únava mě již drtila. Musel jsem na Ostbahnhof dojít pěšky a pak S-Bahn na Ostkreuz, tam přesednout na jinou S-Bahn a jet na Schöneweide k autu. Doufám, že ho tam najdu, už byla zase tma. Na stanici se mě dva Němci po sobě ptali na nějaké informace kolem dopravy S-Bahn, asi už jsem tam na chvili patřil mezi ně.

3. Doprava
V dopravě (der Verkehr) vládne řízený chaos. V Berlíně je snad víc nádraží než v celé ČR. Některá jsou i nad sebou v několika úrovních či několik peronů vedle sebe a nebo obojí, kam střídavě přijíždějí vlaky S-Bahn, U-Bahn i regionální, prostě mazec, jak to popletete jedete jinam, musíte sledovat tabule, digitální informace a zejména se ptát, těch, kteří tomu tam trochu rozumí, též poslouchat hlášení. Jízdenku si zakoupíte na peroně v automatu, vyberete si ji na dotykovém displeji, zaplatíte ji a pak vám vyjede lístek, který musíte označit ve vedlejším strojku datem, časem a stanicí. Koupil jsem si denní jízdenku na všechny zóny (A, B, C) a všechny vlaky. Budovy nádraží jsou letité, strohé, pamatují opravdu hodně a hlavně neuzavřené (je tam zima), vlaky jezdí na čas, hlas uvnitř hlásí názvy stanic, směr výstupu (vlevo, vpravo), vystupjte, nenastupujte a jiné informace. Němci nechvátají, jsou v klidu a působí mile a ochotně, bez přehnaného sebevědomí jako lidé u nás. Mnozí jezdí na kolech, obyčejných. Pokud berlíňané vlastní auto, tak neřeší jako u nás jaké je značky, prohání se tu spousta starých mercedesů či česká auta. Vetšina stejně ale jezdí místními vlaky. Skoro všichni ráno popíjí kafe z automatu. Signál mají i pod zemí v U-Bahn, to by se mohli naši operátoři přiučit.

4. Zvláštnosti
Když bych to měl zestručnit, Berlín se skládá z okrajových částí působících jako vesnice a malá městečka, kde je velký ale oprvadu velký nepořádek. V centru v bývalém východním Berlíně jsou samé (Allee), velké bulvární ulice široké asi jako náš Václavák a více, několik pruhů v jednom i druhém směru, široké chodníky, uprostřed zeleň nebo se tam prohání Tram, S-Bahn a někdy dokonce i U-Bahn. V bývalém západním Berlíně mě nadchla čtvrť Wilmersdorf s třídou Kurzfürsten-damm, která společně s okloními Straßen přípomíná samé ještě lepší Pařížské ulice z centra Prahy. Němci raději volají neš smskují. Věčné téma je sloučení Německa a zbourání zdi. I po 20 ti letech tu jsou vidět velké rozdíly mezi západním a východním světem.

5. Cesta zpět
Z Berlína jsem vyrážel asi v půl osmé večer, byl docela provoz, měl jsem strach, že budu bloudit, ale nakonec jsem jel stejnou trasou jako ráno, jen v opačném směru. Ráno jsem měl opravdu kliku, že jsem sjel z dálnice, kam jsem si přál, bylo to klidné místo, ze kterého se dá snadno dostat do centra Berlína. Postupně se únava zvyšovala. Jezdilo hodně kamionů a i Němci byli za volantem ostřejší. Po cestě jsem párkrát zastavoval na německých parkingech, pak natankoval u jejich jedné pumpy ze dvou a pak si dal kafe u naší první pumpy za hranicemi. Musel jsem jízdu přerušovat, abych neusnul za volantem, měl jsem za sebou opravdu náročný den, ráno mě navíc provázely křeče v břiše, ostrý mrazivý vítr mi pak venku ošlehal hřbety rukou až do krve, ráno bylo -8 stupňů Celsia a byla mi hrozná zima. Nakonec jsem to zvládl a dorazil do Benešova asi chvilku před půl druhou v noci s ujetými 797 km celkem.

Závěr z této mise zatím nebudu dělat. Musím si teď utříbit informace, nicměně na mě Berlín s jejich fitky působí rozporuplně v podstatě jako celé město. Určitě se dá něco přenést z jejich fitek k nám a něco zase z našich k nim.

Zápisky nejen z posilovny 9-5-2010 (ohlédnutí zpět): První maraton

Před startem

Během závodu

Je to již pět let co jsem začal pravidelně běhat. V dětství ani v mládí mi tato sportovní disciplína nečinila potěšení. Ve škole nás nutili běhat šestnáctistovky na čas a moje průdušky značně pochroumané severočeským podnebím nemohli stačit okysličovat krev, která mi musela zákonitě zrychleně kolovat v tepnách a žilách. Můj dech byl urputný a bolesti v hrudníku limitovali značně můj běžecký krok.

Ale od té doby uplynulo mnoho vody, přesněji řečeno 18 let od střední školy, kdy jsem se poprvé postavil na start pražského maratonu, který se datuje od roku 1995. Nyní se běžel jeho patnáctý ročník a bylo to přesně na den mých narozenin. A to jsem si přeci nemohl nechat ujít. V předešlém roce jsem koketoval s myšlenkou zaběhnout si maraton, ale mé váhání bylo nakonec tak dlouhé, že už nezbylo žádné startovní číslo. Marně jsem doufal, že se někdo odhlásí. Nestalo se tak, díky Bohu. Asi bych to tehdy ani nedokázal dokončit. Aby také ne, běhal jsem teprve necelý rok a měl za sebou teprve první závod a to pražský půlmaraton, který jsem dokončil v neslavném čase 2 h 38 min. s bolestmi pravého kolene.

Nyní přišel den s velkým D. Bylo 9.5.2010 a já stál v koridoru pro běžce v Celetné ulici. Jaké to asi bude, honilo se mi hlavou. Nikdy jsem před tím tuto vzdálenost neběžel. Jen asi jednou jsem se vyburcoval uběhnout 25 km v kuse. Nyní předemnou byla meta, kterou jsem si stanovil pokořit už v začátcích svého pravidelného běhání. To bylo v době, kdy jsem byl schopen „se ctí“ uběhnout 20 min. na páse bez přestávky a mít v nohách 3 km. Před 23 měsíci. Nezbláznil jsem se? Běžet teď 42,195 km?

Atmosféra byla nádherná, asi 9 tisíc odhodlaných běžců a běžkyň. Má mysl směřovala k naději závod alespoň napoprvé dokončit. Utěšoval jsem se, že časový limit 7 hodin by měl postačovat i na to, kdybych půlku odběhl a druhou odchodil. Snad se to povede. Někde v předu zazněl výstřel ze startovní pistole. Z reproduktorů se linula Smetanova Vltava. Had běžců se dal do pohybu. Bylo to krásné. Pocit naplnění a očekávání. Musím to zvládnout. Půlka šla dobře, pěkný mezičas, ale pak už se tělo začalo postupně bránit. Nebylo zvyklé na takovou porci kilometrů. Lýtka, stehna ale i kolena začala pekelně tuhnout. Tyto pocity jsem dosud neznal. Co se to děje, přemýšlel jsem. Co budu dělat, jestli se to bude dále zhoršovat? Neměl jsem žádnou strategii. Můj běžecký krok byl pomalejší a pomalejší. Čas se táhnul, kilometry se prodlužovaly, občerstvovací stanice téměř v nedohlednu. Lýtka začala burcovat na poplach. Jestli budeš pokračovat v běhu, dostaneme křeče, siganlizovala. Pokoušel jsem je protahovat, nepomáhalo to. Přemlouval jsem je, ať ještě vydrží. Doběhl jsem na most Legií před Národním divadlem, byl to tuším pověstný 33. km maratonu, kde se vše zlomí a člověk má zažít nejhorší krizi celého závodu. A skutečně bylo tomu tak i u mě. Moje úplně kamená lýtka vypověděla službu. Marný pokus o jejich snad protažení vyvolal brutální reakci. Byl jsem z dospívání z dob tanečních zvyklý na ranní křeče během spánku do lýtek, ale co následovalo na tomto mostě bych snad nepřál zažít ani svému největšímu nepříteli, který samozřejmě ani neexistuje, neboť jsem mírumilovné povahy. Jak podťatý jsem se málem skácel, naštěstí jsem se zachytil obvodové zdi mostu. Snad jsem si přál v té chvíli i umřít, jak hrozná to byla bolest. Hlavou se mi honily děsivé myšlenky. Přijdu snad o nohy? Jak se odsud dostanu? Přejde to vůbec někdy? Asi pět či deset minut jsem trpěl v neskutečných bolestech neschopen jakéhokoliv pohybu. Moje zkroucené tělo vypovídalo o tom, co se uvnitř něj děje. Najednou to ustalo. Jako když se přeženo tornádo a je najednou pryč. Zjistil jsem, že se můžu konečně svou vahou postavit na nohy. Pokusil jsem se pomalými kůčky rozejít. Šlo to. Alespoň se odsud dostanu. Měl jsem radost. Zmizím z tohoto proklatého závodu s ostudou, že jsem to nedokončil, ale s vítězstvím, že jsem to přežil. Během chvilky jsem však byl schopen zase jít, snad i rychle. Já to ještě zkusím, řekl jsem si a pokračoval z mostu po vytýčené trase místo toho, abych z ní sešel, jak jsem si plánoval po ustanutí křečí. Po nějaké době jsem zkusil i popoběhnout. Byl to ale marný pokus. Zatuhlá kolena to nedovoloval, bylo to spíše zrychlené belhání. Zkusím to jěště později a šel dál. Musím na některé občerstvovací stanici sehnat sůl, snad to lýtkům pomůže. Byly stále kamené a tvrdé jako žula. Bál jsem se, že se to může vrátit. Pokus běžet jsem ještě opakoval několikrát, ale bez úspěchu. Za pár kilometrů jsem sehnal i sůl a hlavně potkal člověka, který byl na tom podobně. Jeho chodecké belhání se velmi podobalo tomu mému. Také běžel poprvé, také zažil něco podbného s lýtky. A tak jsme šli a povídali si dalších sedm kilometrů. Na konci Pařížské před Staromákem jsme zkusili kulhavý běh do cíle, abychom před zraky zbylých diváků a objektivů fotografů nevypadali úplně marně. Výsledný čas byl 5 h 58 min.

Tak to byl můj první maraton, na který nikdy nezapomenu, jednak pro tyto neopakovatelné zážitky a jednak pro to, že jsem si ho vlastně daroval k narozeninám.

Zápisky nejen z posilovny 15-12-2013: Dva dojemné příběhy

Jak jsem zmiňoval v předešlém blogu, byl hlavním speakrem na Vánočním semináři Bob a Norma Duane. Bob vyprávěl mimo jiné i dva dojemné příběhy, o které bych se tu chtěl s vámi nyní podělit. První příběh byl o americké plavkyni, která dokázala jako jediná na světě až na popáté přeplavat z Kuby na Floridu a to ve svých 64 letech. Jen pro zajímavost doplním, že v této oblasti Floridského průlivu se to žraloky jen hemží, a proto měla doprovodný team dvou lodí, který jí měl před nimi chránit a též jí každou hodinu poskytnout pití. Tuto vzdálenost uplavavala za něco přes 56 hodin. Z toho pro nás plynou dvě ponaučení, že ať už děláme cokoliv, neměli bychom se nikdy vzdát a to druhé, že ke splnění svého snu potřebujeme pomoc přátel, svého týmu lidí. Sám člověk nezmůže nic, ale za přispění druhých může měnit svět.

Druhý příběh byl o malé holčičce, která měla vážně nemocného brášku, který měl nádor na mozku. Rozbila kasičku a vybrala z ní všechny peníze které měla a šla do lékárny. Chtěla mu koupit zázrak, který by ho uzdravil. A tak se ptala pana lékárníka kolik takový zázrak stojí? A on se jí zeptal kolik má na něj peněz. Měla přesně 1 dolar a 11 centů. Bude to stačit, ptala se znovu. Mohu sehnat i víc peněz. Chtěla, aby byl její bráška zase zdravý. Celou konverzaci vyslech další přítomný muž a povídá holčičce. Zázrak pro Tvého brášku stojí přesně 1 dolar 11 centů. Vzal si peníze a řekl, aby ho zavedla za svým bráškou. Byl to neurochirurg, který operoval nádory na mozku. Udělal jejímu bráškovi operaci, aniž by si vzal jakékoliv finanční prostředky a zachránil mu tak život. Né vše je jen o penězích...

Zápisky nejen z posilovny 14-12-2013: Vánoční seminář

Líc vstupenky

Rub vstupenky

Včera jsem se zůčastnil celodenního semináře v Areně Sparta Podvinný Mlýn na Praze 9, na kterém bylo celkem asi 1800 lidí. Byla to tak veliká akce, že jsem zpočátku byl na rozpacích a ani v průběhu semináře jsem z nich nevyšel. Takovéto množství lidí potkávám jen na závodech společnost RunCzech (na pražských bězích jich je i o pár tisíc více:-), ale tam se ze startovního koridoru posléze dav rozptýlí po celé trase závodu. Tady byla obrovská koncentrace pozitivních lidí na jednom místě. A oč tu vlastně šlo? Shrnuto to do krátké větičky. Byznys, přátelství, dojemné příběhy a charita. Všichni zde byli zapojeni do byznysu s firmou Amway kromě pár lidí, kteří zde byli poprvé stejně jako já. Dostal jsem pozvání od svého dodavatele doplňků stravy Nutrilite a zároveň kamaráda Honzy (o funkčnosti rostlinného proteinu jsem psal již v blogu 8-11-2013). Byl jsem zvědavý, kam se to celé posunulo, neboť jsem na přelomu let 1995/1996 rovněž spolupracoval s firmou Amway a to v době, kdy byla u nás ještě v plenkách. Nyní má na našem trhu okolo pětseti produktů včetně levného volání a internetu, nižších cen za plyn a elektřinu a výhod s tankováním plynoucích přes karty CCS. Ale to celé by bylo na dlouhé vyprávění a zároveň se necítím být k tomu fondovanou osobou. Co je ale podstatné, je atmosféra celého tohoto dění a byznysu, kdy si lidé navzájem pomáhají a podporují se, chválí se a motivují. Zároveň každý umí něco jiného více a něčeho méně než ten druhý a společně se tak doplňují a tvoří tak silnou funkční skupinu, která navíc oplývá vždy dobrou náladou. Bylo mi tam moc fajn a pocity byly velmi příjemné. Vzpomenu teď slova hlavního speakra Boba Duane z Texasu, který vyprávěl svůj příběh o tom, jak začal s tímto byznysem. „Byl jsem mladý, hloupý a chudý, ale zároveň jsem byl zapálený, vytrvalý a uměl jsem snít o svých přáních.“ A i tady se mi potvrzuje moudro z knihy „Začněte s Proč“ od Simona Sinka, který má ve své knize zásadní myšlenku, že vše co děláme, ať už byznys či cokoliv jiného v životě, musíme začít otázkou Proč to vlastně děláme. Pak teprve můžeme vymýšlet Jak to dělat a Co dělat. Z mého pohledu jsem to nazval „Dávat věcem vyšší smysl“. Spousta firem a lidí to bere obráceně. Vědí Co mají dělat a Jak to mají dělat, ale chybí jim to nejdůležitější, Proč. Co si o tom myslíte Vy?

V podstatě jsem si tu teď připravil půdu pro poslední poznatek z tohoto semináře. Ať už děláme v životě cokoliv a vydělávámě jakoukoliv mzdu či máme jakkoliv vysoký příjem, měli bysme myslet i na lidi a zejména děti, které potřebují pomoc, naší pomoc. Nemůžeme spasit svět, ale můžeme alespoň trochu zmírnit dopady na slabší jedince, kteří nemají tolik štěstí jako my. Na semináři jsme zhlédli videa dětí ze tří českých a slovenských dětských domovů, které nemají svou rodinu a dětí z afriky, které i v dnešní době hladovějí. Bylo to velmi dojemné a v aréně panovalo hrobové ticho. Každoročně se na tomto Vánočním semináři uskuteční sbírka peněz a produktů, která putuje k těmto dětem. Letos se za celé odpoledne a večer vybralo něco přes 1,3 mil. Kč! A to je to o čem jsem psal výše, to je to Proč, mými slovy Dávat věcem vyšší smysl...

Zápisky nejen z posilovny 13-12-2013: Opětovné navázání spolupráce s MUDr. Pavlem Poštulkou

S panem doktorem Pavlem Poštulkou se známe přes deset let. Byl v té době lékařem mého prvního pražského klienta v začátcích mojí kariéry osobního trenéra, kdy jsem ještě dojížděl trénovat z Tábora do Prahy. Jeho specializací je obor ortopedie provázaný homeopatií, více na jeho nyní nově předělaném webu www.postulka.cz Od té doby jsme spolu spolupracovali na bázi výměny jeho pacientů, kteří potřebovali cvičit kvůli zlepšení držení těla a odstranění svalových dysbalancí a mých klientů, jenž potřebovali odborně vyšetřit a řešit medicínsky či homeopaticky svůj zdravotní stav.

Sešli jsme se v pátek třináctého ve třináct hodin (čísly 13.12.2013 ve 13:00). Uvítal mě ve své nově zařízené ordinaci a povídali si o našich společných známých a též o tom, co se událo během doby, co jsme nebyli v aktivním kontaktu. Musel jsem mu rovněž poděkavat, neboť díky němu jsem náhodou objevil fitness centrum (ve vedlejší budově), ve kterém působím právě jeden týden. Bylo to poté, co jsem hledal na webu, kam přestěhoval svou ordinaci.

Pan doktor Poštulka v roce 2007 napsal Předmluvu k mém knize „Poprvé ve fitness centru“, kde zmiňuje hlavní myšlenku této knihy a zároveň její poslání. „Cvičit je správné, ale cvičme správně!“, vyzývá čtenáře a doplňuje: „...aby tento krásný pocit nebyl v dalších dnech vystřídán pocitem bolesti, omezením a frustrací.“ A to jsou také hlavní atributy mojí a jeho činnosti, pomáhat lidem aktivně a bezbolestně žít...

Zápisky nejen z posilovny 8-12-2013: Potvrzení mouder v praxi

Ohlédnutí za tímto týdnem přineslo nový poznatek. Na úvod si dovolím jednu věc. "Když se člověk rozhodne psát svůj vlastní blog, musí počítat, že si nadělá příznivce, ale také i odpůrce." Četl jsem v minulosti tuto větu, a to se také potvrdilo i v mém případě. Dovolil jsem si psát o fitness centru, ve kterém jsem působil. Z mého pohledu jsem sice kritizoval, ale i chválil. Mám už prostě takovouto vlastnost, říkat vše, tak jak cítím, dříve to bylo jen verbálně, nyní i pomocí klávesnice. Ale co na tom, skončil jsem zde ze dne na den. Přijmul to a šel dál. A tady platí další moudro: „Když se jedny dveře zavřou, nové se otevřou." A nemá smysl hledět na ty zavřené, neboť to tak asi mělo být. Dnes již můžu napsat, že jsem v „minulém“ fitness centru (moje reklama je již nenávratně přelepená u vchodových dveří) prožil spoustu let, přesněji 8 a pů roku a za tu dobu jsem zde poznal 3 provozovatele. Mohu srovnávat, mohu posuzovat, trávil jsem zde denně hodiny a hodiny, toto fitness znám centimetr po centimetru. Měl jsem ho velmi rád, bylo mým druhým domovem, při činnosti, kterou zbožňuji a je mým koníčkem. Nikdy to nebylo, jako když člověk chodí do práce, vždy jsem se těšil na bezva lidi, své klienty. Vznikla zde i moje kniha s DVD, mnoho mým klientům se zde podařilo naplnit své cíle. Pamatuji i doby, kdy se po každé večerní zavíračce luxovalo, byly přilepené fáborky u průchodů klimatizace, aby bylo zřejmé, že je zapnutá. Na poarapetech byly rozmístěné květiny. Panovala tu celkově bezva nálada a já se sem vždy těšil. Ale za poslední dobu se vše začalo měnit, bohužel k horšímu. Nerozumím tomu proč. Ale z mé strany přicházely připomoníky a podněty, žel nebyly vyslyšeny. Zrovna v pátek mi řekl jeden můj klient další moudro, z knihy, kterou právě čte. „Opravdu dobrý je ten podnikatel, který dokáže uspokojit i toho nejvíce kritizujícího zákazníka.“ Tuto památnout větu, možná trochu v jiném slovním seskupení, měl pronést sám Bill Gates. A já mohu opět jeho slova jen potvrdit, kdy jsem se svými přáteli byl v restauraci v pozici zákazníků a podnikatel nepřijmul naši kritiku...

Zápisky nejen z posilovny 3-12-13 a 5-12-13: Přednáška a výhřez ploténky

Dopisuji zpětně za úterý a čtvrtek, neboť se udála velká změna, o které budu psát v dalším blogu. V úterý jsem měl další přednášku v Hubu, kam dorazilo i pár mých bývalých klientů. Vzpomenu zde Dagmarinku, vždy milou a usměvavou holčinu (viz. naše společná fotka nalevo). Již pár let leze po stěnách a v souvislosti s tím si přivodila i pár ůrazů. Ještě z dob našich společných tréninků pamatuji velmi časté problémy s předloktím. Nyní byla po zranění chodidla. Prohmatal jsem ji obě a doporučil protahování svalů plosek a i jejich automasáž, neboť je má vypnuté jako struny na kytaře. Čtvrtek byl zajímavý tím, že jsem navštívil novou klientku přímo u ní doma (jakoby navazovala na téma mojí přednášky z Hubu v praxi). Souhlasil jsem s její návštěvou proto, že má doma malá dvojčátka a bohužel i výhřez bederní ploténky. Celé těhotenství prožila v bolestech beder a zároveň nemohla nikterak významě tlumit tuto bolest medikamenty. Klobouk dolu, co vše musela vytrpět. Nyní je v léčebném procesu odborníků, ale je si vědoma, že potřebuje zejména cvičit, aby mohla vůbec fungovat a starat se o svá miminka. Tak jsme spolu provedly testování důležitých svalů, kontrolu stereotypu v sedu a ve stoje a vyzkoušeli asi 8 cviků, které jí dělali dobře na uvolňování oblasti pánve a beder. Největší problém u ní vidím v povislých a ochablých hýžďových a břišních svalech. Zároveň jsem u ní zaznamenal zvláštní jev, kdy má zvětšenou lordozu na přehodu bederní a hrudní páteře, dále celkově nízký svalový tonus, hypermobilitu, a tudíž je i celý skelet zejména v oblasti beder a pánve jakoby sesedlý dolů. Byla velmi ukázněná a disciplinovaná. Po delší době jsem zase viděl člověka, který se s bolestí ve tváři pracně přetáčí v lehu a obtížně vstává ze země. Moc držím palce, ať je jí brzy lépe...

Zápisky nejen z posilovny 2-12-2013: Jeden z dvaceti RunCzech Star

Máme tu nový měsíc a s ním i inovaci v názvu mého blogu. Protože už nepíši jen postřehy s posilovny, doplnil jsem slůvko "nejen", aby bylo zřejmé, že mi už nestačí 200 m2 našeho fitka, a tudíž mi nic nebrání ve větším rozletu:-)

Včera jsem se zúčastnil párty pořádané největší běžeckou organizací v ČR, která bude v příštím roce slavit 20 let od svého založení a to již dvacátým pražským maratonem. V letošním roce se mi podařilo běžet všech sedm závodů, které pořádala, a tím jsem se stal jedním ze dvaceti Čechů, kteří získali ocenění RunCzech Star. Zde je výčet všech závodů: pražský půlmaraton a maraton, karlovarský, budějovický a olomoucký půlmaraton, ústecký půlmaraton a pražská desítka. Musím přiznat, že to bylo fajn a je na co vzpomínat, neboť každý závod byl úplně jiný. Pražský půlmaraton pro mě znamenal doskákat po jedné noze do cíle s křečemi v lýtkách. Pražský maraton jsem běžel rozvážněji a s větší přípravou, takže byl vlastně na pohodu. Karlovy Vary nabídli úžasnou atmosféru v duchu mých teenegerovských vzpomínek na toto lázeňské město za skvělého počasí, kdy bylo po mírném dešti a vzduch byl krásně zvlhčen za příjemné běžecké teploty. Budějovice byly klasické a Olomouc opět za velmi teplého počasí, a tak jsem toho měl docela plné zuby. Pražská desítka měla změněnou trasu, a tak nějak mi tam přeci jen chyběl Staromák a Pařížská. Ústecký půlmaraton mě letos asi bavil nejvíce, neb jsem celou trasu 21,1 km běžel po boku kamarádky Lenky, se kterou jsem si mohl povídat, a tak čas utíkal tak nějak rychleji a po doběhnutí ještě s kamarádem Romanem jsme mohli všichni tři sdílet své pocity.

Carlo Capalbo, je rodilý Ital, který založil původně Prague Internatiol Marathon před dvaceti lety a v podstatě naučil Čechy běhat. Spíš by se dalo napsat, že nás naučil závodit a fandit. A díky němu a nyní i jeho týmu jsme mohli, my RunCzech Star, stanout na pódiu v sále hotelu Belvedere, jenž se nachází naproti Running Mallu. Tomu ovšem předcházela prezentace o minulosti, ale zejména budoucnosti této běžecké organizace. Níže připojuji skleněnou trofej, kterou jsem při této příležitosti obdržel. Po letech bude na co vzpomínat:-)