Obsah:1. Cesta tam
2. Schůzky
3. Doprava
4. Zvláštnosti
5. Cesta zpět
1. Cesta tam
Účelem mé cesty do Berlína bylo zjistit, jak to tam chodí v oblasti osobních tréninků a zda-li je možné se tam profesně přesunout.
První schůzku jsem měl najivně domluvenou na 8.00, abych se vyhnul ranním zácpám před Berlínem a též, abych toho za ten den co nejvíce stihnul vidět. To je tak když „Čecháček“ jede do zahraničí. Z Benešova jsem proto vyjížděl
vprostřed noci, ve
3.00. Nebyl skoro žádný provoz, za Prahou jsem byl za necelou
hodinu. Po dálnici se jelo pěkně, ale až do té doby než přišel
nedostavěný úsek mezi Lovosicema a Ústím nad Labem. Vždy mě to
tu naštve, neboť těch 20 nedodělaných kilometrů člověk jede
déle než celý úsek dálnice Praha-Lovosice. U poslední pumpy v
ČR jsem natankoval a vyrazil směr Deutschland, začalo sněžit. Ta
zima snad neskončí. Cesta po dálnici od našich hranic ubíhala
bez problémů. Před Berlínem podél dálnice
nejsou žádné haly coby sklady či jiné velké obří firmy jako
je tomu zvykem u nás před Prahou, jen lesy a tundry. Také tu nejsou žádné čerpací stanice, v úseku Dreseden-Berlin jen
dvě!
U nás je pumpa každých 5 kilometrů, němci to kompenzují
parkovišti podél dálnice. V Berlíně jsem zaparkoval na okraji v
blízkosti Schöneweide Bahnhof před
panelákama a
vyrazil na nádraží plný nejistot, jestli to na těch 8.00 budu
stíhat, bylo už 7.00. 2. Schůzky
Měl jsem na celý den čtyři chůzky s majiteli fitek a jednu s osobním trenérem, každá schůzka navíc byla v jiné části Berlína, pro mě neznalého dopravních
zvláštností to bylo jako když se
octnete na jiné planetě. Němci byli zvědaví na blázna, co chce
jít z Prahy trénovat do Berlína, neumí pořádně německy a jede
sem poprvé. Jejich přijetí bylo ale vlídné a jejich zvědavost
se dala číst už z očí.První schůzka byla poměrně daleko od mého zaparkování ve čtvrti Weißensee na Berliner Allee v Alex´ Sporstudiu určeném jen pro ženy.
Alex je majitel a sympatický
chlapík, počkal tam na mě přes hodinu, neboť jsem opravdu
nestíhal. S-Bahn mě sice bez problémů dovezl na Greifswalder
Straße, ale pak
jsem musel jet ještě s Tram a stanice vůbec neodpovídaly mé
mapě, takže jsem s ní jel tam a pak zase zpět a nakonec zjistil,
že už jsem tam prve skoro byl. Prostě zmatek, ale o dopravě
napíšu více v samostatné stati, neboť si to vyžaduje, je to
šok, jak pozitivní tak negativní. S Alexem jsme si povídali asi
hodinu při kafi, je to jeho malé 
komorní studio v domě, do
kterého se musí jít přes dvůr. Má to zaměřené na aerobní
cvičení, Switching stroje od italské firmy Teca pro kruhový
trénink, pak nějaké rehabilitační kladky, lehké činky, sál na
protahování a skupinové cvičení. Tak nějak na pohodu. Nejvíc
jsem ho ale dostal na to, že znám Switching a že mám od italů i
ukázkové video, měl jsem navrch. Též jsem mu vyprávěl o Bosu,
půlmíč nebo také dle mé terminologie o „vajíčku“. To ho
také nadchlo, neměl to tam. Tak jsme se vlastně stali 
kamarádi a
kolegové, slíbili si, že budeme v písemném kontaktu. Další
schůzka byla ve čtvrti Steglitz na 12.00, kam jsem se přesunul již
be zproblémů na čas. Jel jsem Tram na Alexander Platz, který mě
moc nenadchl, pořídil foto věže i s pozadím staveniště a jel
pak S-Bahn na Friedrichstraße, přesedl
na jiný vlak a jel na Rathaus Steglitz, kde se nachází Sportsudio
Nippon. Dva týpci na recepci ve mně nevzbuzovali důvěru, ale
vyčkal jsem příchodu majitelele Andrease, asi padesátiletého
chlapíka, který vypadal dost ostře. Ukázal mi celé studio,
zejména stroje na kartu byly jeho chloubou. Po zasunutí karty,
kterou má každý cvičenec svojí, se stroj nastaví podle programu
na kartě, menší silou se třeba tlačí a naopak větší zbržďuje
zpět. Ptal se co po něm vlastně chci, opět zvědavost, probrali
jsme cenové podmínky pro mé budoucí klienty, pro mě je vstup
zdarma. Při loučení zmínil Dr. Smíška, českého
rehabilitačního doktora, u nějž jsem dělal kurz na SM Systém.
Dával mu do pořádku jeho 
ženu v Berlíně. Takže proto možná
ty sympatie na pozádí pod maskou „tvrďáka“. Nyní jsem byl
zvědav na další schůzku ve Vormat Studiu, které sídlí na
proslulé Kurzfürstendamm 214. Konečně
jsem jel U-Bahn. A ocitl se v jiném světě. Měl jsem čas, schůzka
byla na 13.30, a já tam byl o půl hodiny dříve. Nějaký mladík
mi na ulici hned nabízel okružní jízdu po Berlíně, nejdřív
jsem myslel, že chce poradit cestu, držel mapu stejně jako já.
Chvíli jsme spolu mluvili, řekl jsem mu, že jsem z Prahy, že jsem
tu 
poprvé. Pak jsem se ho ještě zeptal, zda byl tohle dříve
západní Berlín a byl, proto ta změna stylu ulic, jiná
architektura, jiní lidé, tak moc je to znát i po dvaceti letech.
To mě vážně překvapilo. Východ západ ještě dlouho nedožene.
Vytáhl jsem foťák a fotil tu atmosféru západu, byl to zcela jiný
Berlín. Ve Vormat Studio jsem chvíli čekal na Felixe, se kterým
jsem si již z Prahy volal. Byl to mladý kluk, odhaduji tak 25 let,
ukázal mi své studio, které ovšem není klasické fitness
centrum, je zaměřené na 
odbourávání tuku jinými technolgiemi,
běhací pásy, Hypoxi přístroje, speciální oblečky a pak i
přístroje s přísavkami k oblečkům na bázi elektrostimulace.
Moc jsem tomu nerozuměl, ale naslouchal. Bylo to tedy nedorozumění.
Nicméně mi dal dva kontakty na klasická fitka poblíž. Čtvrtá
schůzka měla být až v 15.30 u Ostbahnhof s osobním trenérem
Dietrichem Tuchem. Před Vormat Studiem byla U-Bahn U1, která mě
tam měla bez problémů dovézt, ale nestalo se tak, byla na této
trase výluka, 
muselo se po cestě přestoupit na U2 a pak se na U1
dále vrátit. Ptal jsem se jedné dámy, ta poradila, ale já ji
nevěřil až do doby kdy U-Bahn dojela do jedné stanice, ale pak
místo pokračování v témže směru jela nazpět. Nakonec jsem se
dostal na U2, dle pokynů jedné milé slečny, která prý byla asi
půl roku v Praze, nicméně česky neuměla, ale bylo ji pěkně
rozumět i německy. Dle pokynů z hlášení jsem vystoupil z U-Bahn
U2, ale U1 už nenašel a tak našel jinou trasu, delší, pomocí
S-Bahn. Nakonec to 
jentak tak stihnul na 15.30. Jen orientace podél
obří budovy Ostbahnhof nebyla snadá, stále jsem se musel v
Berlíně na vše ptát kolemjdoucích, nebylo tomu ani nyní jinak.
Najednou slyším jak na mě někdo volá jménem a on to Dietrich,
vysoký muž v černém obleku, který staví svůj image na tom, že
je Trainer Gentlman. Velmi vitální muž, jak jsem se záhy
dozvěděl, šedesátník! Vypadal tak na pětačtyřicet. Řekl mi
že popojedem jeho autem ke Kaffeehaus. Nasedli jsme do jeho Smartu s
jeho reklamou a vyrazili berlínským provozem připomínající
jízdu Prahou o víkendu. Tady všichni raději vláčky a je to asi
tak správně, pak nepotřebují tolik čerpacích stanic a možná
mají i více Geld na lepší věci. Povídali jsme v autě a než
jsme dojeli, věděl jsem téměř vše, co jsem potřeboval vědět.
Byla to jeho oblíbená kavárna, Dietrich se opravdu choval jako
gentlamn, velmi milý, sympatický, pozitivní chlápek. Škoda, že
je tu také nemáme. Doladili jsme detaily našeho rozhovoru u kávy.
Dozvěděl jsem se co vše musím splňovat, abych tady mohl
trénovat. On se zaměřuje na kvalitu lekcí, jezdí za klienty domu
nebo oni k němu, žádná fitka nevužívá, je sobě chodící
reklamou jak vypadá a kolik mu je. Je to bývalý fyzik, vymyslel a
nechal si udělat nějaký patent cvičení tzv. Falke-System,
podrobné teorii jsem se svou němčinou moc neporozuměl. Dbá o
správnou životosprávu, dříve dělal vrcholově atletiku, nyní
cvičí se šesti klienty, dělá kreativní cvičení, protahuje je,
běhá s nimi v lese, trénuje s nimi golf. Za lekci si účtuje od
80 do 120 Euro, má punc kvality trenérů z clubu „Premium
Personal Trainer“, která zastřešuje jen ty nejlepší z
nejlepších trenérů. U odborné komise musíte složit zkoušky se
vzorovým klientem, pak jste trenérem pod jejich hlavičkou. Klienty
získává přes svůj web, přes Premium Personal Trainer web a pak
má velkou reklamu u svého domu na dobrém místě. Vypadal
spokojeně. Kafe za mě zaplatil a odvezl mě na místo mé poslední
schůzky k Fitness Company. Srdečný chlápek. Díky Dietrichu za
informace, zase mám o čem přemýšlet. Věnoval mi hodinu a půl
svého času. Na poslední schůzku se mi už ani nechtělo, jednak
únava z nevyspání a po předchozím rozhovoru jsem už nemohl
čekat více. Vchod do dvora domu na Marchlewskistraße
77 vypadal hrůzostrašně. No nic, jdu na
to, Fitness Company je až ve třetím či čtvrtém patře, už ani
nevím. Jakpak tam asi dostávali stroje, nebo je tam někde vzadu
nějaký nákladní výtah? Antická atmosféra fitka s milou
recepční byla vysřídána příchodem majitele Ralfa, znuděný,
zpruzelý chlápek s mírně nahrbenou postavou a chůzí super
frajera ve mně vzbudil předem jasný závěr, tady to nebude o
ničem. A nebylo. Otráveně mi to tam ukázal, chvíli povídal s
přisednuvším starým kámošem u stolu, pak se po cestě, co mě
provázel po fitku, líbal asi s nějakou bývalou láskou, která by
ho ještě chtěla, ale on ji asi už ne, asi pěkný Casanova. Fitko
bylo jinak pěkně zařízené, prostorné, vesměs mladí lidi na
rozdíl od Nipponu a Alex Studia, kde byli samí senioři nad
šedesát. Zaujali mě běhací pásy, nevzpomenu si teď značku,
americké, místo pásu tam obíhají lamely z velmi pružné gumy.
Jakpak se na tom asi běhá? Na vyžádání mi dal ceník a ukázal
i na něm, co bych v případě trénování musel zaplatit za sebe.
Odešel jsem po rozloučení a těšil se už na cestu pryč z
Berlína, únava mě již drtila. Musel jsem na Ostbahnhof dojít
pěšky a pak S-Bahn na Ostkreuz, tam přesednout na jinou S-Bahn a
jet na Schöneweide k autu. Doufám,
že ho tam najdu, už byla zase tma. Na stanici se mě dva Němci po
sobě ptali na nějaké informace kolem dopravy S-Bahn, asi už jsem
tam na chvili patřil mezi ně.3. Doprava
V dopravě (der Verkehr) vládne řízený chaos. V Berlíně je snad víc nádraží než v celé ČR. Některá jsou i nad sebou v několika úrovních či několik peronů vedle sebe a nebo obojí, kam střídavě přijíždějí vlaky S-Bahn, U-Bahn i regionální, prostě mazec, jak to popletete jedete jinam, musíte sledovat tabule, digitální informace a zejména se ptát, těch, kteří tomu tam trochu rozumí, též poslouchat hlášení. Jízdenku si zakoupíte na peroně v automatu, vyberete si ji na dotykovém displeji, zaplatíte ji a pak vám vyjede lístek, který musíte označit ve vedlejším strojku datem, časem a stanicí. Koupil jsem si denní jízdenku na všechny zóny (A, B, C) a všechny vlaky. Budovy nádraží jsou letité, strohé, pamatují opravdu hodně a hlavně neuzavřené (je tam zima), vlaky jezdí na čas, hlas uvnitř hlásí názvy stanic, směr výstupu (vlevo, vpravo), vystupjte, nenastupujte a jiné informace. Němci nechvátají, jsou v klidu a působí mile a ochotně, bez přehnaného sebevědomí jako lidé u nás. Mnozí jezdí na kolech, obyčejných. Pokud berlíňané vlastní auto, tak neřeší jako u nás jaké je značky, prohání se tu spousta starých mercedesů či česká auta. Vetšina stejně ale jezdí místními vlaky. Skoro všichni ráno popíjí kafe z automatu. Signál mají i pod zemí v U-Bahn, to by se mohli naši operátoři přiučit.
4. Zvláštnosti
Když bych to měl zestručnit, Berlín se skládá z okrajových částí působících jako vesnice a malá městečka, kde je velký ale oprvadu velký nepořádek. V centru v bývalém východním Berlíně jsou samé (Allee), velké bulvární ulice široké asi jako náš Václavák a více, několik pruhů v jednom i druhém směru, široké chodníky, uprostřed zeleň nebo se tam prohání Tram, S-Bahn a někdy dokonce i U-Bahn. V bývalém západním Berlíně mě nadchla čtvrť Wilmersdorf s třídou Kurzfürsten-damm, která společně s okloními Straßen přípomíná samé ještě lepší Pařížské ulice z centra Prahy. Němci raději volají neš smskují. Věčné téma je sloučení Německa a zbourání zdi. I po 20 ti letech tu jsou vidět velké rozdíly mezi západním a východním světem.
5. Cesta zpět
Z Berlína jsem vyrážel asi v půl osmé večer, byl docela provoz, měl jsem strach, že budu bloudit, ale nakonec jsem jel stejnou trasou jako ráno, jen v opačném směru. Ráno jsem měl opravdu kliku, že jsem sjel z dálnice, kam jsem si přál, bylo to klidné místo, ze kterého se dá snadno dostat do centra Berlína. Postupně se únava zvyšovala. Jezdilo hodně kamionů a i Němci byli za volantem ostřejší. Po cestě jsem párkrát zastavoval na německých parkingech, pak natankoval u jejich jedné pumpy ze dvou a pak si dal kafe u naší první pumpy za hranicemi. Musel jsem jízdu přerušovat, abych neusnul za volantem, měl jsem za sebou opravdu náročný den, ráno mě navíc provázely křeče v břiše, ostrý mrazivý vítr mi pak venku ošlehal hřbety rukou až do krve, ráno bylo -8 stupňů Celsia a byla mi hrozná zima. Nakonec jsem to zvládl a dorazil do Benešova asi chvilku před půl druhou v noci s ujetými 797 km celkem.
Závěr z této mise zatím nebudu dělat. Musím si teď utříbit informace, nicměně na mě Berlín s jejich fitky působí rozporuplně v podstatě jako celé město. Určitě se dá něco přenést z jejich fitek k nám a něco zase z našich k nim.
Žádné komentáře:
Okomentovat