neděle 15. prosince 2013

Zápisky nejen z posilovny 9-5-2010 (ohlédnutí zpět): První maraton


Před startem
Během závodu
Je to již pět let co jsem začal pravidelně běhat. V dětství ani v mládí mi tato sportovní disciplína nečinila potěšení. Ve škole nás nutili běhat šestnáctistovky na čas a moje průdušky značně pochroumané severočeským podnebím nemohli stačit okysličovat krev, která mi musela zákonitě zrychleně kolovat v tepnách a žilách. Můj dech byl urputný a bolesti v hrudníku limitovali značně můj běžecký krok.

Ale od té doby uplynulo mnoho vody, přesněji řečeno 18 let od střední školy, kdy jsem se poprvé postavil na start pražského maratonu, který se datuje od roku 1995. Nyní se běžel jeho patnáctý ročník a bylo to přesně na den mých narozenin. A to jsem si přeci nemohl nechat ujít. V předešlém roce jsem koketoval s myšlenkou zaběhnout si maraton, ale mé váhání bylo nakonec tak dlouhé, že už nezbylo žádné startovní číslo. Marně jsem doufal, že se někdo odhlásí. Nestalo se tak, díky Bohu. Asi bych to tehdy ani nedokázal dokončit. Aby také ne, běhal jsem teprve necelý rok a měl za sebou teprve první závod a to pražský půlmaraton, který jsem dokončil v neslavném čase 2 h 38 min. s bolestmi pravého kolene.

Nyní přišel den s velkým D. Bylo 9.5.2010 a já stál v koridoru pro běžce v Celetné ulici. Jaké to asi bude, honilo se mi hlavou. Nikdy jsem před tím tuto vzdálenost neběžel. Jen asi jednou jsem se vyburcoval uběhnout 25 km v kuse. Nyní předemnou byla meta, kterou jsem si stanovil pokořit už v začátcích svého pravidelného běhání. To bylo v době, kdy jsem byl schopen „se ctí“ uběhnout 20 min. na páse bez přestávky a mít v nohách 3 km. Před 23 měsíci. Nezbláznil jsem se? Běžet teď 42,195 km?

Atmosféra byla nádherná, asi 9 tisíc odhodlaných běžců a běžkyň. Má mysl směřovala k naději závod alespoň napoprvé dokončit. Utěšoval jsem se, že časový limit 7 hodin by měl postačovat i na to, kdybych půlku odběhl a druhou odchodil. Snad se to povede. Někde v předu zazněl výstřel ze startovní pistole. Z reproduktorů se linula Smetanova Vltava. Had běžců se dal do pohybu. Bylo to krásné. Pocit naplnění a očekávání. Musím to zvládnout. Půlka šla dobře, pěkný mezičas, ale pak už se tělo začalo postupně bránit. Nebylo zvyklé na takovou porci kilometrů. Lýtka, stehna ale i kolena začala pekelně tuhnout. Tyto pocity jsem dosud neznal. Co se to děje, přemýšlel jsem. Co budu dělat, jestli se to bude dále zhoršovat? Neměl jsem žádnou strategii. Můj běžecký krok byl pomalejší a pomalejší. Čas se táhnul, kilometry se prodlužovaly, občerstvovací stanice téměř v nedohlednu. Lýtka začala burcovat na poplach. Jestli budeš pokračovat v běhu, dostaneme křeče, siganlizovala. Pokoušel jsem je protahovat, nepomáhalo to. Přemlouval jsem je, ať ještě vydrží. Doběhl jsem na most Legií před Národním divadlem, byl to tuším pověstný 33. km maratonu, kde se vše zlomí a člověk má zažít nejhorší krizi celého závodu. A skutečně bylo tomu tak i u mě. Moje úplně kamená lýtka vypověděla službu. Marný pokus o jejich snad protažení vyvolal brutální reakci. Byl jsem z dospívání z dob tanečních zvyklý na ranní křeče během spánku do lýtek, ale co následovalo na tomto mostě bych snad nepřál zažít ani svému největšímu nepříteli, který samozřejmě ani neexistuje, neboť jsem mírumilovné povahy. Jak podťatý jsem se málem skácel, naštěstí jsem se zachytil obvodové zdi mostu. Snad jsem si přál v té chvíli i umřít, jak hrozná to byla bolest. Hlavou se mi honily děsivé myšlenky. Přijdu snad o nohy? Jak se odsud dostanu? Přejde to vůbec někdy? Asi pět či deset minut jsem trpěl v neskutečných bolestech neschopen jakéhokoliv pohybu. Moje zkroucené tělo vypovídalo o tom, co se uvnitř něj děje. Najednou to ustalo. Jako když se přeženo tornádo a je najednou pryč. Zjistil jsem, že se můžu konečně svou vahou postavit na nohy. Pokusil jsem se pomalými kůčky rozejít. Šlo to. Alespoň se odsud dostanu. Měl jsem radost. Zmizím z tohoto proklatého závodu s ostudou, že jsem to nedokončil, ale s vítězstvím, že jsem to přežil. Během chvilky jsem však byl schopen zase jít, snad i rychle. Já to ještě zkusím, řekl jsem si a pokračoval z mostu po vytýčené trase místo toho, abych z ní sešel, jak jsem si plánoval po ustanutí křečí. Po nějaké době jsem zkusil i popoběhnout. Byl to ale marný pokus. Zatuhlá kolena to nedovoloval, bylo to spíše zrychlené belhání. Zkusím to jěště později a šel dál. Musím na některé občerstvovací stanici sehnat sůl, snad to lýtkům pomůže. Byly stále kamené a tvrdé jako žula. Bál jsem se, že se to může vrátit. Pokus běžet jsem ještě opakoval několikrát, ale bez úspěchu. Za pár kilometrů jsem sehnal i sůl a hlavně potkal člověka, který byl na tom podobně. Jeho chodecké belhání se velmi podobalo tomu mému. Také běžel poprvé, také zažil něco podbného s lýtky. A tak jsme šli a povídali si dalších sedm kilometrů. Na konci Pařížské před Staromákem jsme zkusili kulhavý běh do cíle, abychom před zraky zbylých diváků a objektivů fotografů nevypadali úplně marně. Výsledný čas byl 5 h 58 min.


Tak to byl můj první maraton, na který nikdy nezapomenu, jednak pro tyto neopakovatelné zážitky a jednak pro to, že jsem si ho vlastně daroval k narozeninám.

Žádné komentáře:

Okomentovat