Zápisky nejen z posilovny 14-2-2014: Každý chce lásku (hledá ji a potřebuje)

Právě si pročítám svůj deník z léta roku 1991, bylo mi sedmnáct let. A to je čas lásky a zamilovanosti, jak by pravil básník. To léto jsem byl platonicky zamilován snad čtyřikrát. Stále jsem hledal někoho, nějakou dívku, se kterou bych mohl trávit volný čas během prázdnin. Když to člověk chce, tak to just nejde. A tak jsem se trápil a toužil střídavě.

Vzpomínal jsem na pár randění, která proběhla ještě před létem. Bylo to krátké, ale krásné. Byla o rok starší a chodila do stejné školy. Bydlela krátce ve stejném městě jako já. Vídali jsme se ve škole na chodobě a poté i ve stejném autobuse, až jsem si jednou přisedl a dal se do řeči. Lucka měla rozvedené rodiče a nyní bydlela u táty. Měla krásné modré oči stejné barvy jako má nebe, když je slunečno. Její špinavě blond vlasy ji sahaly až pod ramena. Párkrát jsme se šli projít do přírody a též abych jí ukázal naše město, které dosud moc neznala. Bylo to fajn, nevinné. Hrozně se mi líbila a já se bál jí to říct. Trávili jsme spolu hodiny a hodiny. Rodiče mi říkali, že se alespoň vyvětrám a nedřepím doma. A měli pravdu. Připadal jsem si jak v ráji. Jednou ležela na louce a já pozoroval její zavřené oči, hebkou tvář a jemné rty. V duchu jsem si přál ji políbit. Odhodlávala jsem se pak k tomu pár minut, až otevřela oči a já se zbaběle stáhl. Pak jsme šli pryč a povídali si a já ji začal naznačovat, co se děje u mě uvnitř. Lezlo to ze mě jak z chlupaté deky. Začala mi s tím pomáhat a pak mě to celé objasnila ze svého pohledu. Bylo jí se mnou dobře, ale nechtěla nic víc. Je prý věřící a pokud já nejsem, nemá to smysl. A tak jsem byl raněný. Příběh skončil. Ona začala posléze randit s někým jiným a já odjel k babičce na prázdniny.

Dnes je svátek zamilovaných, a proto mě i napadlo něco k tomu napsat. Každý potřebuje lásku, ale pozor zamilovanost je něco jiného. Dle psychologů je to stav mysli, kdy se nedokážeme na nic reálně soustředit, jen myslíme na svou milou (svého milého) a chceme s ním trávit všechen čas, nevnímat okolí, splynout myslí a někdy i tělem v jednu bytost. Tento stav je však pomíjivý, trvá jen průměrně dva roky. Poté se vše změní a buď zůstane láska a úcta a nebo si vlastně řekneme, proč jsem vlastně s tím druhým. Také se vám něco podobného stalo? Věřím, že ano. A takoví jsme my, lidé.

Zápisky nejen z posilovny 6-2-2014: Hendikep trénink

Začátkem ledna tohoto roku jsem měl přednášku v Městské knihovně v Táboře o Zdravých zádech, na níž se dostavilo okolo dvaceti posluchačů. Na konci přednášky, která se protáhla až na dvě hodiny, za mnou přišli dva manželé středního věku s několika dotazy, které přešly ve volnou diskuzi. Oba dva byli zdravotně postižení a přesto aktivně pracující, s vřelým úsměvem na tváři. Na závěr rozhovoru jsme se domluvili, že za mnou přijedou do fitness centra do Prahy, abych jim provedl diagnostiku fitness a sestavil tréninkový program pro kompenzaci jejich jednostranného přetěžování trupu. Pani Miluška měla amputovanou celou levou paži a pan Josef ruku levé paže až po zápěstí.

A tak se i stalo. Po necelém měsíci jsme se opět setkali. Miluška s Josefem s sebou přivezli i své již dospělé děti, Ninu a Josefa mladšího. Věděl jsem, že nebude snadné otestovat čtyři lidi najednou, dělat si o každém poznámky, zkoušet a fotit s nimi optimální cviky, které budou posléze tvořit jejich cvičební plány pro odstraňování nejdůležitějších nedostatků spojených s pohybovou soustavou, a proto jsem se předem na to duševně připravoval a také si vyhradil pro to i dostatek času. Byl jsem mile překvapen, jaký to jsou fajn lidi, kteří se snažili maximálně spolupracovat. Celé se to odehrálo ve velmi kreativním duchu. Vymýšleli jsme spolu cviky a upravovali je, tak aby optimálně fungovaly a nic jiného zbytečně nezatěžovaly. Nina byla navíc velmi fotogenická a dokázala bravůrně předvádět cviky a pózovat mému fotoaparátu.

Toto příjemné setkání mě přimělo se zamyslet nad námi "nehendikepovanými", jak vlastně v životě řešíme mnohdy hlouposti a neumíme se opravdově radovat z maličkostí. Tito dva lidé si museli zažít něco hrozného a přesto dokázali překonat nepřízeň osudu, žít prakticky plnohodnotně, mít radost ze života a vážit si každé radosti, kterou zažijí. Na rozdíl od nich, my ostatní, mnohdy nevidíme nebo přehlížíme ty drobnůstky, které vlastně tvoří ten pravý spokojený život, neboť se velmi často zabýváme jen sami sebou, nevážíme si toho co máme a dost často se utápíme v neopodstatněné nespokojenosti. Pak se ale dost často stává, že to hlavní ze života nám zbytečně uniká.

Zkuste se proto radovat každý den, udělat něco prospěšného pro své okolí, usmát se na věčně nespokojené lidi a vidět svět z nadhledu:-)

Zápisky nejen z posilovny 2-2-2014: Tři mušketýři na prvním letošním půlmaratonu

Na dnešek jsme měli naplánovaný první tréninkový půlmaraton po pravém břehu Vltavy. Sraz byl jako tradičně v DC Rezidenci, poté jsme popojeli do Modřan k cyklostezce a vyrazili. Sešlo se nás 3 běžci, tedy přesněji řečeno jedna běžkyně a dva běžci. A právě Jana opět udávala tempo našeho běhu, má na běh opravdu talent, škoda jen, že nechce závodit. Roman (dnes poprvé v nových běžeckých botech, které si koupil asi 3 hodiny před startem) a já jsme běželi kousek za ní a počáteční kilometry nebyly vůbec snadné. Bolela mě hlava, ale říkal jsem si, že to dám a nebudu bačkora. Zpočátku jsme toho moc nenamluvili, ale postupně jak jsme se blížili pod Vyšehrad, uslyšeli jsme zvony vyšehradského kostela, které právě odbíjely šestnáctou hodinu. A pak jsme i my trochu ožili a navodili konverzaci. Jak jsme se přibližovali do centra Prahy, postupně přibývali turisti a pletli se nám pod nohama. A to byl moment pro Janu stejně tak jako běh do kopečků, kdy začala zrychlovat a vzdalovat se nám. Největší frmol byl ale na Karlově mostě, kde nebylo hnutí. Přirovnal bych to k zaplněmému tanečnímu sálu, kde se tančí a člověk se musí každému vyhýbat a při běhu spíše obíhat a kličkovat jako zajíc. Z Karlova mostu jsme zamířili zpět na nábřeží směrem na jih do Modřan. Nohy začaly pomalu tuhnout a můj krok začínal váznout. Roman s Janou se mi začali vzdalovat, ale vždy po chvíli mírně zpomalili, abych je mohl dohonit. Závěr asi posledních 5 km už byl pro mě opravdu náročný. Cítil jsem tuhá lýtka s mírnými náznaky křečí, které by se mohly objevit ve velmi brzkém čase. Naposledy jsem běžel půlmaraton loni v září v Ústí nad Labem a to už je pěkná řádka týdnů a i měsíců. Poslední 3 km do cíle už byly díky mě ve stylu indiánského běhu. Výsledný čas tréninkového půlmaraton 2:15 v sychravém únorovém počasí s mírnou nadváhou, v několikavrstvovém oblečení a téměř bez předešlého tréninku se čtyřicítkou za dveřmi nebyl nakonec napoprvé tak špatný. Hlavní ale bylo, že jsme si to užili, udělali něco pro své zdraví a též pro fyzičku:-) Kdo se k nám přidá příště?:-)