Začátkem
ledna tohoto roku jsem měl přednášku v Městské knihovně v
Táboře o Zdravých zádech, na níž se dostavilo okolo dvaceti
posluchačů. Na konci přednášky, která se protáhla až na dvě
hodiny, za mnou přišli dva manželé středního věku s několika
dotazy, které přešly ve volnou diskuzi. Oba dva byli zdravotně
postižení a přesto aktivně pracující, s vřelým úsměvem na
tváři. Na závěr rozhovoru jsme se domluvili, že za mnou přijedou
do fitness centra do Prahy, abych jim provedl diagnostiku fitness a
sestavil tréninkový program pro kompenzaci jejich jednostranného
přetěžování trupu. Pani Miluška měla amputovanou celou levou
paži a pan Josef ruku levé paže až po zápěstí. A tak se i stalo. Po necelém měsíci jsme se opět setkali. Miluška s Josefem s sebou přivezli i své již dospělé děti, Ninu a Josefa mladšího. Věděl jsem, že nebude snadné otestovat čtyři lidi najednou, dělat si o každém poznámky, zkoušet a fotit s nimi optimální cviky, které budou posléze tvořit jejich cvičební plány pro odstraňování nejdůležitějších nedostatků spojených s pohybovou soustavou, a proto jsem se předem na to duševně připravoval a také si vyhradil pro to i dostatek času. Byl jsem mile překvapen, jaký to jsou fajn lidi, kteří se snažili maximálně spolupracovat. Celé se to odehrálo ve velmi kreativním duchu. Vymýšleli jsme spolu cviky a upravovali je, tak aby optimálně fungovaly a nic jiného zbytečně nezatěžovaly. Nina byla navíc velmi fotogenická a dokázala bravůrně předvádět cviky a pózovat mému fotoaparátu.
Toto příjemné setkání mě přimělo se zamyslet nad námi "nehendikepovanými", jak vlastně v životě řešíme mnohdy hlouposti a neumíme se opravdově radovat z maličkostí. Tito dva lidé si museli zažít něco hrozného a přesto dokázali překonat nepřízeň osudu, žít prakticky plnohodnotně, mít radost ze života a vážit si každé radosti, kterou zažijí. Na rozdíl od nich, my ostatní, mnohdy nevidíme nebo přehlížíme ty drobnůstky, které vlastně tvoří ten pravý spokojený život, neboť se velmi často zabýváme jen sami sebou, nevážíme si toho co máme a dost často se utápíme v neopodstatněné nespokojenosti. Pak se ale dost často stává, že to hlavní ze života nám zbytečně uniká.
Zkuste se proto radovat každý den, udělat něco prospěšného pro své okolí, usmát se na věčně nespokojené lidi a vidět svět z nadhledu:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat