Právě
si pročítám svůj deník z léta roku 1991, bylo mi sedmnáct let.
A to je čas lásky a zamilovanosti, jak by pravil básník. To léto
jsem byl platonicky zamilován snad čtyřikrát. Stále jsem hledal
někoho, nějakou dívku, se kterou bych mohl trávit volný čas
během prázdnin. Když to člověk chce, tak to just nejde. A tak
jsem se trápil a toužil střídavě.
Vzpomínal jsem na pár
randění, která proběhla ještě před létem. Bylo to krátké,
ale krásné. Byla o rok starší a chodila do stejné školy.
Bydlela krátce ve stejném městě jako já. Vídali jsme se ve
škole na chodobě a poté i ve stejném autobuse, až jsem si jednou
přisedl a dal se do řeči. Lucka měla rozvedené rodiče a nyní
bydlela u táty. Měla krásné modré oči stejné barvy jako má
nebe, když je slunečno. Její špinavě blond vlasy ji sahaly až
pod ramena. Párkrát jsme se šli projít do přírody a též abych
jí ukázal naše město, které dosud moc neznala. Bylo to fajn,
nevinné. Hrozně se mi líbila a já se bál jí to říct. Trávili
jsme spolu hodiny a hodiny. Rodiče mi říkali, že se alespoň
vyvětrám a nedřepím doma. A měli pravdu. Připadal jsem si jak v
ráji. Jednou ležela na louce a já pozoroval její zavřené oči,
hebkou tvář a jemné rty. V duchu jsem si přál ji políbit.
Odhodlávala jsem se pak k tomu pár minut, až otevřela oči a já
se zbaběle stáhl. Pak jsme šli pryč a povídali si a já ji začal
naznačovat, co se děje u mě uvnitř. Lezlo to ze mě jak z
chlupaté deky. Začala mi s tím pomáhat a pak mě to celé
objasnila ze svého pohledu. Bylo jí se mnou dobře, ale nechtěla
nic víc. Je prý věřící a pokud já nejsem, nemá to smysl. A
tak jsem byl raněný. Příběh skončil. Ona začala posléze
randit s někým jiným a já odjel k babičce na prázdniny.
Dnes
je svátek zamilovaných, a proto mě i napadlo něco k tomu napsat.
Každý potřebuje lásku, ale pozor zamilovanost je něco jiného.
Dle psychologů je to stav mysli, kdy se nedokážeme na nic reálně
soustředit, jen myslíme na svou milou (svého milého) a chceme s
ním trávit všechen čas, nevnímat okolí, splynout myslí a někdy
i tělem v jednu bytost. Tento stav je však pomíjivý, trvá jen
průměrně dva roky. Poté se vše změní a buď zůstane láska a
úcta a nebo si vlastně řekneme, proč jsem vlastně s tím druhým.
Také se vám něco podobného stalo? Věřím, že ano. A takoví
jsme my, lidé.
Žádné komentáře:
Okomentovat