Právě
si pročítám svůj deník z léta roku 1991, bylo mi sedmnáct let.
A to je čas lásky a zamilovanosti, jak by pravil básník. To léto
jsem byl platonicky zamilován snad čtyřikrát. Stále jsem hledal
někoho, nějakou dívku, se kterou bych mohl trávit volný čas
během prázdnin. Když to člověk chce, tak to just nejde. A tak
jsem se trápil a toužil střídavě.
Vzpomínal jsem na pár
randění, která proběhla ještě před létem. Bylo to krátké,
ale krásné. Byla o rok starší a chodila do stejné školy.
Bydlela krátce ve stejném městě jako já. Vídali jsme se ve
škole na chodobě a poté i ve stejném autobuse, až jsem si jednou
přisedl a dal se do řeči. Lucka měla rozvedené rodiče a nyní
bydlela u táty. Měla krásné modré oči stejné barvy jako má
nebe, když je slunečno. Její špinavě blond vlasy ji sahaly až
pod ramena. Párkrát jsme se šli projít do přírody a též abych
jí ukázal naše město, které dosud moc neznala. Bylo to fajn,
nevinné. Hrozně se mi líbila a já se bál jí to říct. Trávili
jsme spolu hodiny a hodiny. Rodiče mi říkali, že se alespoň
vyvětrám a nedřepím doma. A měli pravdu. Připadal jsem si jak v
ráji. Jednou ležela na louce a já pozoroval její zavřené oči,
hebkou tvář a jemné rty. V duchu jsem si přál ji políbit.
Odhodlávala jsem se pak k tomu pár minut, až otevřela oči a já
se zbaběle stáhl. Pak jsme šli pryč a povídali si a já ji začal
naznačovat, co se děje u mě uvnitř. Lezlo to ze mě jak z
chlupaté deky. Začala mi s tím pomáhat a pak mě to celé
objasnila ze svého pohledu. Bylo jí se mnou dobře, ale nechtěla
nic víc. Je prý věřící a pokud já nejsem, nemá to smysl. A
tak jsem byl raněný. Příběh skončil. Ona začala posléze
randit s někým jiným a já odjel k babičce na prázdniny.
Dnes
je svátek zamilovaných, a proto mě i napadlo něco k tomu napsat.
Každý potřebuje lásku, ale pozor zamilovanost je něco jiného.
Dle psychologů je to stav mysli, kdy se nedokážeme na nic reálně
soustředit, jen myslíme na svou milou (svého milého) a chceme s
ním trávit všechen čas, nevnímat okolí, splynout myslí a někdy
i tělem v jednu bytost. Tento stav je však pomíjivý, trvá jen
průměrně dva roky. Poté se vše změní a buď zůstane láska a
úcta a nebo si vlastně řekneme, proč jsem vlastně s tím druhým.
Také se vám něco podobného stalo? Věřím, že ano. A takoví
jsme my, lidé.
pátek 14. února 2014
pátek 7. února 2014
Zápisky nejen z posilovny 6-2-2014: Hendikep trénink
A tak se i stalo. Po necelém měsíci jsme se opět setkali. Miluška s Josefem s sebou přivezli i své již dospělé děti, Ninu a Josefa mladšího. Věděl jsem, že nebude snadné otestovat čtyři lidi najednou, dělat si o každém poznámky, zkoušet a fotit s nimi optimální cviky, které budou posléze tvořit jejich cvičební plány pro odstraňování nejdůležitějších nedostatků spojených s pohybovou soustavou, a proto jsem se předem na to duševně připravoval a také si vyhradil pro to i dostatek času. Byl jsem mile překvapen, jaký to jsou fajn lidi, kteří se snažili maximálně spolupracovat. Celé se to odehrálo ve velmi kreativním duchu. Vymýšleli jsme spolu cviky a upravovali je, tak aby optimálně fungovaly a nic jiného zbytečně nezatěžovaly. Nina byla navíc velmi fotogenická a dokázala bravůrně předvádět cviky a pózovat mému fotoaparátu.
Toto příjemné setkání mě přimělo se zamyslet nad námi "nehendikepovanými", jak vlastně v životě řešíme mnohdy hlouposti a neumíme se opravdově radovat z maličkostí. Tito dva lidé si museli zažít něco hrozného a přesto dokázali překonat nepřízeň osudu, žít prakticky plnohodnotně, mít radost ze života a vážit si každé radosti, kterou zažijí. Na rozdíl od nich, my ostatní, mnohdy nevidíme nebo přehlížíme ty drobnůstky, které vlastně tvoří ten pravý spokojený život, neboť se velmi často zabýváme jen sami sebou, nevážíme si toho co máme a dost často se utápíme v neopodstatněné nespokojenosti. Pak se ale dost často stává, že to hlavní ze života nám zbytečně uniká.
Zkuste se proto radovat každý den, udělat něco prospěšného pro své okolí, usmát se na věčně nespokojené lidi a vidět svět z nadhledu:-)
neděle 2. února 2014
Zápisky nejen z posilovny 2-2-2014: Tři mušketýři na prvním letošním půlmaratonu
Na
dnešek jsme měli naplánovaný první tréninkový půlmaraton po
pravém břehu Vltavy. Sraz byl jako tradičně v DC Rezidenci, poté
jsme popojeli do Modřan k cyklostezce a vyrazili. Sešlo se nás 3
běžci, tedy přesněji řečeno jedna běžkyně a dva běžci. A
právě Jana opět udávala tempo našeho běhu, má na běh opravdu
talent, škoda jen, že nechce závodit. Roman (dnes poprvé v nových běžeckých botech, které si koupil asi 3 hodiny před startem) a já jsme běželi
kousek za ní a počáteční kilometry nebyly vůbec snadné. Bolela
mě hlava, ale říkal jsem si, že to dám a nebudu bačkora.
Zpočátku jsme toho moc nenamluvili, ale postupně jak jsme se
blížili pod Vyšehrad, uslyšeli jsme zvony vyšehradského
kostela, které právě odbíjely šestnáctou hodinu. A pak jsme i
my trochu ožili a navodili konverzaci. Jak jsme se přibližovali do
centra Prahy, postupně přibývali turisti a pletli se nám pod
nohama. A to byl moment pro Janu stejně tak jako běh do kopečků,
kdy začala zrychlovat a vzdalovat se nám. Největší frmol byl ale
na Karlově mostě, kde nebylo hnutí. Přirovnal bych to k
zaplněmému tanečnímu sálu, kde se tančí a člověk se musí
každému vyhýbat a při běhu spíše obíhat a kličkovat jako
zajíc. Z Karlova mostu jsme zamířili zpět na nábřeží směrem
na jih do Modřan. Nohy začaly pomalu tuhnout a můj krok začínal
váznout. Roman s Janou se mi začali vzdalovat, ale vždy po chvíli
mírně zpomalili, abych je mohl dohonit. Závěr asi posledních 5
km už byl pro mě opravdu náročný. Cítil jsem tuhá lýtka s
mírnými náznaky křečí, které by se mohly objevit ve velmi
brzkém čase. Naposledy jsem běžel půlmaraton loni v září v
Ústí nad Labem a to už je pěkná řádka týdnů a i měsíců.
Poslední 3 km do cíle už byly díky mě ve stylu indiánského
běhu. Výsledný čas tréninkového půlmaraton 2:15 v sychravém
únorovém počasí s mírnou nadváhou, v několikavrstvovém
oblečení a téměř bez předešlého tréninku se čtyřicítkou
za dveřmi nebyl nakonec napoprvé tak špatný. Hlavní ale bylo, že
jsme si to užili, udělali něco pro své zdraví a též pro
fyzičku:-) Kdo se k nám přidá příště?:-)
středa 29. ledna 2014
Zápisky nejen z posilovny 26-1-2014: Příjemně pracovní neděle
O uplynulé neděli jsem měl nabitý program. Hned dopoledne mě čekala přednáška na novém místě a to v DC Rezidenci na Novodvorské ulici, kam převážně dorazili moji známí, aby se něco mohli dozvědět o špatném držení těla. Poté následoval běh Kunratickým lesem s kamarádkou Janou, která běhá opravdu famózně. Její krátký a rychlý běžecký krok je úsporný a zároveň efektivní. Jak se mi svěřila, běhá již 8 let. Začínala s během ještě v Británii, kde jí norská kamarádka brala s sebou i do dosti nepříjemného počasí, mnohdy lilo jako z konve. Mám v plánu ji přesvědčit, aby s námi začala běhat i závody, neboť nedělních 14 km pro ni bylo jen jako jako výklus na zahřátí, a to byl mráz a její pusa se nezavřela, jak celou dobu štěbetala.
Po sprše a obědě jsem vyrazil do fitka na Národní, kde jsem měl mít další lekci s Pieterem z Nizozemí, který žije v Praze 4 roky a je z ní nadšený. Studuje tu medicínu a živí se tvorbou webových stránek pokrovým hráčů. Dosti neobvyklá kombinace, ale proč ne:-) Pieter se rozhodl, že za 3 roky pokoří nejvyšší horu světa Mont Everest. Jeho trénink je proto orientovaný na sílu a objem dolních končetin, což je pro mě příjemná záležitost, neboť trénink stehen patří k mým nejoblíbenějším. Cvičíme velmi těžké výstupy na lavičku, výpady, dřepy, leg-pressy, ale také i zákopy a předkopy. Na Pieterovi se mi líbí, že opravdu dře na hranici svých možností a že u toho nekňučí. Zodpovědně provede vše co mu naordinuji.
Ve fitku mě poté vyzvedl Aleš, kolega trenér, kterého z nám z dřívějška, abychom se pobavili o jeho nabídce. Aleš provozuje třetím rokem trenérskou školu pro trenéry fitness a dal mi nabídku učit na jeho škole zejména individuální studenty. Povídali jsme si asi dvě hodiny v prostorách jeho školy. Máme podobný pohled na problematiku cvičení i vzdělávání studentů. Tak proč to nezkusit:-)
čtvrtek 23. ledna 2014
Zápisky nejen z posilovny 23-1-2014: Trenér potřebný
Trenér
potřebný, tak zněla
hlavička emailu z 18.1.14 od Američanky z Floridy, která měla v plánu
zavítat na týden do Prahy. Ale proč o tom vlastně píši? Chci na
tomto příkladu ukázat rozdíl v přístupu Američana (tady
Američanky) a Čecha. Dawna doslova napsala: "Trenér potřebný
v týdnu od 19.1.14 do 26.1.14. Mám zájem cvičit každý den 90
min. počínaje nedělí od 20 h.“ Letadlo jí přilítalo v neděli
v 17 h. Další dny pak chtěla cvičit vždy od 10 h. Polohou ji
vyhovoval fitness Vagon, neboť je blízko jejího hotelu.
Pokud mi vždy psal nějaký nový klient českého původu, hlavička nejčastěji zněla "Dotaz". Pak následoval popis proč chce začít cvičit, jaké má obtíže a priority cvičení. Zda-li mu mohu pomoci a mám-li volnou kapacitu. Dále následovala info schůzka doplněná o detaily, které by z emailu udělaly povídku a nebo dokonce román. V lepším případě se šlo rovnou cvičit.
Američané jsou tak trochu jako velké děti a teď to nemyslím vůbec špatně. Rychle se nadchnou, nepřemýšlí tolik a rovnou jednají. Po pravdě se mi tento jejich způsob líbí, neboť i já takhle funguji, ale není to snadné s tím žít v Česku.
My Češi více přemýšlíme, než se do něčeho pustíme. Je to zdlouhavější, ale na druhou stranu trvalejší (mám klienta, který se mnou cvičí již 11 let a to dvakrát týdně). Máme ve zvyku vše bedlivě zkoumat zezhora, zezdola, zleva a někdy i zprava. Je to sice únavné, ale praktické, bohužel je vše tak trochu v křeči.
S Dawnou jsem se nakonec nesetkal. Vše bylo moc narychlo. Bohužel jsem ji nemohl uspokojit v jejích navržených časech. V neděli se navíc fitness Vagon zavírá v době, kdy chtěla začínat svůj první pražský trénink. Tak snad někdy příště, Dawno, třeba na Floridě:-)
Pokud mi vždy psal nějaký nový klient českého původu, hlavička nejčastěji zněla "Dotaz". Pak následoval popis proč chce začít cvičit, jaké má obtíže a priority cvičení. Zda-li mu mohu pomoci a mám-li volnou kapacitu. Dále následovala info schůzka doplněná o detaily, které by z emailu udělaly povídku a nebo dokonce román. V lepším případě se šlo rovnou cvičit.
Američané jsou tak trochu jako velké děti a teď to nemyslím vůbec špatně. Rychle se nadchnou, nepřemýšlí tolik a rovnou jednají. Po pravdě se mi tento jejich způsob líbí, neboť i já takhle funguji, ale není to snadné s tím žít v Česku.
My Češi více přemýšlíme, než se do něčeho pustíme. Je to zdlouhavější, ale na druhou stranu trvalejší (mám klienta, který se mnou cvičí již 11 let a to dvakrát týdně). Máme ve zvyku vše bedlivě zkoumat zezhora, zezdola, zleva a někdy i zprava. Je to sice únavné, ale praktické, bohužel je vše tak trochu v křeči.
S Dawnou jsem se nakonec nesetkal. Vše bylo moc narychlo. Bohužel jsem ji nemohl uspokojit v jejích navržených časech. V neděli se navíc fitness Vagon zavírá v době, kdy chtěla začínat svůj první pražský trénink. Tak snad někdy příště, Dawno, třeba na Floridě:-)
neděle 19. ledna 2014
Zápisky nejen z posilovny 19-1-2014: 7 statečných běželo Kunratickým lesem
čtvrtek 16. ledna 2014
Zápisky nejen z posilovny 16-1-2014: Nebojte se změn
Stejně tak jako jeden můj klient
jsem opustil na sklonku roku předchozí působiště po docela dosti
letech. V jeho případě to bylo po osmi, v mém dokonce po osmi a
půl. Není asi zcela objektivní hodnotit po měsíci a srovnávat.
Nicméně oba jsme se shodli, že je nám momentálně fajn a že vše
funguje tak jak má, k obrazu našemu. Vzpomínali jsme, jaké to
bylo před osmi či osmi a půl roky. Nové začátky jsou vždycky
krásné. Člověk objevuje nové možnosti, stanovuje si nové cíle.
Je na vzestupu. Pokud je však někde dlouho, postupně zakrňuje a i
do jisté míry rezignuje na některé věci, se kterými nemůže
pohnout. Chce to stále nové a nové impulzy a hlavně se nevzdávat.
Využít svůj potenciál do posledního zbytku. Ale k tomu je
potřeba i dobrého a kvalitního zázemí, tak abysme mohli být v
pohodě a mít tak prostor k naší kreativitě.
Je bezva být na jednom "fleku" a zdokonalovat se, být naprostým profíkem. Ale do jaké doby lze být vnímán jako nadmíru prospěšný? Dle mého soudu to nejde donekonečna a to hned z několika důvodů. Lidé v našem okolí se mění a vyvíjí stejně jako my. To co bylo na počátku spolupráce samozřejmé a zcela slučitelné se po několika letech může zdát jako sci-fi. A to je moment, který musíme umět správně vyhodnotit a opustitit starou místnost a vstoupit do té nové, která má právě nablýskanou kliku od dveří.
Je bezva být na jednom "fleku" a zdokonalovat se, být naprostým profíkem. Ale do jaké doby lze být vnímán jako nadmíru prospěšný? Dle mého soudu to nejde donekonečna a to hned z několika důvodů. Lidé v našem okolí se mění a vyvíjí stejně jako my. To co bylo na počátku spolupráce samozřejmé a zcela slučitelné se po několika letech může zdát jako sci-fi. A to je moment, který musíme umět správně vyhodnotit a opustitit starou místnost a vstoupit do té nové, která má právě nablýskanou kliku od dveří.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
