neděle 12. ledna 2014

Zápisky nejen z posilovny 11-1-2014: Přednáška v dětském oddělení táborské knihovny

Včera jsem měl tu čest a možnost přednášet v prostorách táborské knihovny, kam jsem pravidelně chodívával v dobách, kdy jsem ještě bydlel v jižních Čechách a internet nebyl tak dostupný jako nyní. Tehdy jsem se připravoval na dráhu osobního trenéra a snil o tom, jak budu pomáhat lidem se cvičením, tak aby byli spokojení a dosahovali své vytčené cíle. Ležel jsem denně v odborných knihách a učil se anatomii nad rámec potřebný pro absolování kurzu, složení zkoušky a napsání seminární práce. Prostě mě to bavilo. Už v osmé třídě na základní škole jsem se snažil naučit jednotlivé svaly a zejména to jaké pohyby vykonávají, nešlo mi to, ale přál si, abych to jednou uměl a to se mi také o pár let později splnilo.

Táborská knihovna mě vybavila vzděláváním, když jsem to nejvíce potřeboval a já jsem cítil určitou povinnost ji to jednou oplatit. A tak mě napadlo přednášet i zde. Musím na tomto místě moc poděkovat Věře Jurmanové Volemanové, která mi s celou akcí nesmírně pomáhala. Udělala propagaci jak v knihovně, tak i v Táborském deníku ale také i „oběhla“ čekárny lékařů zaměřených na pohybový aparát včetně rehabilitací.

A proto vše mohlo začít v sobotu 11.1.2013 v 10 hodin v prostorách dětského oddělení mezi policemi s dětskými knihami v příjemném neformálním prostředí. Měl jsem pěknou trému, neboť jsem nevěděl kolik lidí dorazí. Po počátečním zápasení s projektorem ho nakonec technik obhospořadující PC vybavení knihovny uvedl do chodu, tak aby zhruba dvacet dorazivších lidí coby auditorium mohlo sledovat příběhy lidí, jenž měli problémy se zády, na fotografiích a videích.

Z původně naplánováných 60 minut se přednáška protáhla na dvojnásobný čas! Měl jsem možnost zodpovídat dotazy a rovněž i klást otázky k zamyšelní. Byla to plodná diskuze. Všichni jsme se shodli, že by péče o záda měla začínat již v ranném věku a dbát o to by měli vedle rodičů samotných i školy ve formě preventivních prohlídek u fundovaných odborníků, kteří nic nepodcení. Podle mého názoru by tu měla být i motivace pro další věkové skupiny, které by museli v určitých intervalech navštěvovat odborníky zhruba ve stejných či podobných návštěvách jako se chodí k zubaři či k ženskému lékaři. To by byl úkol pro zdravotní pojišťovny, které by finančním zvýhodněním mohli motivovat ty zodpovědnější z nás.

Na přednášku dorazila i šéfredaktorka Táborského deníku paní Alena Šatrová, která byla šokována číslem, představujícím počet neschopenek vystavených v roce 2012 za bolesti zad. Je to číslo 153 tisíc, což je zhruba počet obyvatel města Plzně. Díky ní se mohou zítra čtenáři jejích novin dočíst o této přednášce, neboť celou akci pozorně fotografovala a uskutečnila i několik rozhovorů včetně jednoho se mnou. Více na tomto linku: http://taborsky.denik.cz/zpravy_region/mezi-regaly-s-detskymi-knihami-se-ucili-pecovat-o-sva-zada-20140111.html

Co dodat závěrem. Už jsem přednášel v minulosti na několika středních školách (na některých i opakovaně), v závěru minulého roku také v The Hubu, kde jsem si pronajímal zasedací místnost v příjemném prostředí, ale nikde se mi zatím nedostalo takového zájmu jako právě v Táborské knihovně. Přednášení není jen o přednášejícím, ale zejména o auditoriu, které se podílí na vytvoření celé té atmosféry tohoto dění.


úterý 7. ledna 2014

Zápisky nejen z posilovny 7-1-2014: Mediální fenomén o přeplněných fitkách v lednu

Jako každoročně slýcháváme na počátku ledna v médiích o přeplněných fitkách. Je to stále dokola opakující se fenomén ať ze strany nově příchozích cvičenců tak i médií. Dalo by se to možná přirovnat k tomu, jako když v zimě napadne první sníh. Mně to připadá jako rutinní záležitost, které by snad ani nemusela být věnována až taková pozornost. Proč mluvit o něčem, co se přihodí na počátku každého ledna každý rok? Ti kteří začnou cvičit na základě novoročních předsevzetí to stejně vydrží maximálně do února, slýcháváme z médií. Z mého pohledu ale stejně nejvíce lidí začíná zlepšovat svoji postavu až v druhém čtvrtletí roku, což má i svou logiku, neboť se venku otepluje a my postupně sundaváme jednotlivé vrstvy oblečení a naše špíčky se začínají tu a tam objevovat i našemu okolí. Další fakt k tomu přispívá, že se postupně blíží čas dovolených a my si začínáme uvědomovat, že za plavky se toho moc neschová. Protože jsme navíc lyžařský národ, ačkoliv nemáme mnoho hor, kde by se daly splnit naše lyžařské sportovní ambice, mnozí z nás tráví čas v lednu více na sjezovkách než ve fitness centrech. Ale o těchto věcech se v těchto souvislostech moc nemluví. Je to jen o vytržení čehosi z kontextu a to mě vždy trochu namíchne.

Pokud se někdo rozhodne cvičit ať už z důvodu zlepšení postavy, fyzické kondice nebo i kvůli zlepšení svého zdravotního stavu a vydrží u toho alespoň dva roky, má dlouhodobě vyhráno a jentak s tím už nepřestane. Ale o tom už se nehovoří. Taky proč. Jde zase jen o byznys, počítat návštěvníky fitek na čísla, hlavně když platí členství a jestli to vydrží jen jeden měsíc je to jen a jen jejich problém.

pátek 3. ledna 2014

Zápisky nejen z posilovny 3-1-2014: Nový rok, nové boty a staronová klientka

Začal nový rok a s ním celý koloběh pěkně od znovu. Máme před sebou zase dvanáct měsíců, které můžeme vyplnit nic neděláním a nebo pracovat na svých cílech. Rozhodnutí je na každém z nás. Je to volba, za kterou si budeme nést zodpovědnost jen my sami. Ale dost už mého novoročního kázání. Určitě všichni z vás zvolí tu druhou variantu:-)

Pro mě nový rok znamenal pořízení nových běžeckých bot během dnešního dne. Navštívil jsem dvě prodejny v nákupním centru Novodvorská Plaza a vyzkoušel nespočet párů bot. Neboť mám hodně širokou a vysokou nohu, není pro mě snadné vybírání a zejména zkoušení. Až nakonec ty poslední testované dostaly poctu si poprvé zaběhat na mých nohách po prodejně A3. Hned jak jsem dorazil domu, zatejpoval jsem pobolívající patu, nazul si je znovu a vyběhl za slunečního svitu po Benešově. Běžel jsem po polních cestách, skrz město, až jsem si zaběhl příjemných 6 km, abych boty prubnul. Na fotce vidíte jejich krásnou modrou barvu dekorovanou pravým benešovským blátem:-) Byla to v nich radost vyběhnout, protože moje předchozí boty mají za sebou už opravdu velkou porci uběhnutých kilometrů a jejich sláva je již nenávratně pryč.

Dnes jsem měl ve fitku po skoro roční přestávce "staronovou" klientku, která si "odskočila" splnit už podruhé svou mateřskou povinnost. S Péťulkou cvičíme včetně dvou mateřských již úctyhodných devět let a je mou druhou "služebně" nejstarší klientkou. Jen jeden klient má se mnou na kontě o dva roky více a to celkem 11 let tréninků. Péťulka za rok bez cvičení dost zatuhla, a tak i naše letošní druhá lekce byla ve znamení velkého protahování svalů. Ještě pár tréninků a bude zase ohebná jako dříve a též i uplyne doba po císařském řezu a budeme se moci pustit do řádného cvičení břicha a dalších problematických partií.

úterý 24. prosince 2013

Zápisky nejen z posilovny 24-12-2013: Šest zpívajících Štědrodenních běžců

Šest zpívajících běžců proběhlo historickým centrem Prahy v rámci 2. ročníku Štědrodenního běhu. Trasa běhu vedla od řecké restaurace Delphi (konec Podolského nábřeží) podél Vltavy až k Národnímu divadlu, poté přes most Legií, dále po Kampě na Karlův most, pak na Staroměstské náměstí, skrz Pařížskou ulicí k nábřeží a po nábřeží zpět k restauraci Delphi. K poslechu nám hrála jako tradičně Vltava z mobilu běžkyně Jany, jejíž tkaničky jsme přejmenovali na „Janičky“:-), neboť se jí velmi často v průběhu běhu rozvazovaly stejně jako Barče, která si navíc ztěžovala na pobolívající kotník. Ale obě děvčata zatla zuby a běžela s plnou vervou. Atmosféra běhu byla úžasná, poněvadž nás u orloje čekala speciální občerstvovací stanice v podobě Rosti (sedmý statečný, který zamýšlel běžet s námi, ale „knedlík“ v krku mu to nakonec nedovolil). Měl pro nás připravenou „placatici“ s výbornou pálenkou, a tak jsme si pod orlojem připili na další kilometry. To už jsme ale za sebou měli jednak 6 km běhu, ale i generálku zpěvu koled během přebíhání po Karlově mostě. A tak jsme přidali i velkou pěveckou estrádní šou jak koled tak i tématické písně „Já mám koně, vraný koně...“ Staromák pro chvíli patřil jen nám, Šědrodenním běžcům, největší běžecké skupině dnešního svátečního dne. Nakonec jsme zdolali 12 km pohodového běhu plného koled, skvělých pocitů a zážitků v prima partě stejně smýšlejících lidí. Už teď se těšíme na další ročník:-)

Karlův most (video):
http://youtu.be/LWbt3pG3fpI
Staroměstské nám. (video):
http://youtu.be/tq84gXd26mU





neděle 22. prosince 2013

Zápisky nejen z posilovny 23-12-2013: Čas vánoc

Nastal čas vánoc a jako každoročně čas, kdy si lidé kupují dárky, více na sebe myslí a tráví spolu větší množství času než je během roku možné. Navíc dochází i k rekapitulaci toho všeho, co se během uplynulého roku událo. Často vzpomínáme na věci příjemné ale i nepříjemné. Vytyčujeme si nové cíle do dalšího roku či dalších let. Ale to podstatné o čem jsou vánoce je, že se na chvíli zastavíme nebo alespoň zpomalíme své tempo a napětí. Není to snadné, ale je to potřeba. Bylo by skvělé, kdyby k tomu docházelo častěji, ale teď je ten správný čas se o to alespoň pokusit.


Dnešní doba je opravdu hektická a materiální. Hmatatelný svět daleko převyšuje věci jako jsou vlídná slova či milé pohlazení úsměvem. Lidé se k sobě chovají mnohdy hulvátsky, i když jde o absolutní prkotiny. Máme se dobře, můžeme si koupi nespočet věcí, o kterých se nám dříve ani nesnilo, které nás však uspokojí jen dočasně. Ale to o čem je život si prostě koupit nemůžeme. Je to charakter, jsou to naše myšlenky a činy, které definují naši osobnost a musí vycházet z nás. A ať se nám to líbí či nikoliv, charaktery a osobnosti některých lidí pokulhávají a to je to co dnešní doba přináší jako negativum. Kdysi jsem četl článek v novinách, měl ho v té době vystřižený a uložený pod sklem svého pracovního stolu v kanceláři. Pak ho měl dlouhá léta založený ve svých osobních věcech ve skříni. Byl o starém indiánovi, který komentoval současné dění, ať už z pohledu byznysu či ekologie vůči naší planetě. Shrnutí na konci však bylo nejvýstižnější, pravil v něm: „Kdy už si konečně lidé uvědomí, že ne všechno se dá koupit či nahradit penězi.“ Jinými slovy, co budeme dělat, až na Zemi už nic nezbude a budeme mít jen naducané peněženky a plné účty v bankách? Budeme pak už opravdu spokojený? Vždyť život se skládá z maličkostí, které nás potěší a nebo potěší naše okolí...

Ale dost už apelování směrem k lepším charakterům a osobnostem. Vánoce jsou také obdobím, kdy vzpomínáme i na své blízké, kteří tady s námi už nejsou. Alespoň v té dimenzi, ve které se nacházíme. Čas každého z nás je vymezený. Ať už někdo žije kratší dobu a někdo delší čas, nedá se to jen měřit na dny, týdny, měsíce a roky. Je to o tom, co člověk prožije, jak je šťastný a spokojený, co prospěšného vykonal pro sebe, svou rodinu, přátele, své okolí a další lidi. Někdo ani kdyby žil tisíce let, nemá co nabídnout a naopak někdo i za krátký čas stihne vykonat nespočet prospěšných věcí. Chtěl bych právě teď a tady vzpomenout na všechny skvělé lidi z našeho blízkého okolí, kteří si právě tuto milou vzpomínku zaslouží. Přidejme se a zapalme za každého jednu svíčku.

Přeji vám všem krásné a pohodové vánoce:-)



sobota 21. prosince 2013

Zápisky nejen z posilovny 21-12-2013: Kočárek na lyžích


Včera jsem dokončil trochu bláznivý nápad jedné mé klientky, kterou napadlo, že by mohla kočárek své dcery používat i na sněhu, neboť je vášnivou lyžařkou a často jezdí do hor. Nemá v plánu s ním lyžovat, ale jen se pohyboval snadněji po sněhu. Nemusela mě dlouho přemlouvat, abych se chopil její výzvy a pustil se do díla. Jakožto bývalý konstruktér jsem nejprve celý projekt nakreslil, bohužel po letech nekreslení to doznalo na úbytku rychlosti a i kvality. Naštěstí to nemělo vliv na samotné úpravy lyží a U profilů. Klientka měla dva páry starých lyží, které chtěla pro tento projekt použít. Nechali jsme tři z nich zkrátit na délku 50 cm. Poté jsme si nechali v jednom skladu nařezat tři kusy U profilů ze slitiny hliníku na délku 100 mm. Klientka našla na půdě tři řemínky. Odřezal jsem boční stěny U profilů z výšky 60 mm na 40 mm pro optimální utažení řemínků, vyvrtal otvory do dna spodních stěn U profilů pro 4 šrouby od každého a pak to ještě svrtal společně s lyžemi, aby díry přesněji pasovaly. Do U profilů jsme ještě dovnitř na stěny a dna nalepily gumovou pásku pro zmenšení vůle mezi kolečky a stěnami U profilů. Poté došlo na celkovou montáž a k uchycení koleček kočáru v U profilech pomocí řemínků, která musí být zabržděná. Nyní už jen zbývá, aby napadl sníh a mohlo se to celé vyzkoušet v praxi.






úterý 17. prosince 2013

Zápisky nejen z posilovny 5-3-2010 (ohlédnutí zpět): Mise Berlin

Obsah:

1. Cesta tam
2. Schůzky
3. Doprava
4. Zvláštnosti
5. Cesta zpět


1. Cesta tam

Účelem mé cesty do Berlína bylo zjistit, jak to tam chodí v oblasti osobních tréninků a zda-li je možné se tam profesně přesunout.

První schůzku jsem měl najivně domluvenou na 8.00, abych se vyhnul ranním zácpám před Berlínem a též, abych toho za ten den co nejvíce stihnul vidět. To je tak když „Čecháček“ jede do zahraničí. Z Benešova jsem proto vyjížděl
vprostřed noci, ve 3.00. Nebyl skoro žádný provoz, za Prahou jsem byl za necelou hodinu. Po dálnici se jelo pěkně, ale až do té doby než přišel nedostavěný úsek mezi Lovosicema a Ústím nad Labem. Vždy mě to tu naštve, neboť těch 20 nedodělaných kilometrů člověk jede déle než celý úsek dálnice Praha-Lovosice. U poslední pumpy v ČR jsem natankoval a vyrazil směr Deutschland, začalo sněžit. Ta zima snad neskončí. Cesta po dálnici od našich hranic ubíhala bez problémů. Před Berlínem podél dálnice nejsou žádné haly coby sklady či jiné velké obří firmy jako je tomu zvykem u nás před Prahou, jen
lesy a tundry. Také tu nejsou žádné čerpací stanice, v úseku Dreseden-Berlin jen
dvě! U nás je pumpa každých 5 kilometrů, němci to kompenzují parkovišti podél dálnice. V Berlíně jsem zaparkoval na okraji v blízkosti Schöneweide Bahnhof před panelákama a vyrazil na nádraží plný nejistot, jestli to na těch 8.00 budu stíhat, bylo už 7.00.

2. Schůzky
Měl jsem na celý den čtyři chůzky s majiteli fitek a jednu s osobním trenérem, každá schůzka navíc byla v jiné části Berlína, pro mě neznalého dopravních
zvláštností to bylo jako když se octnete na jiné planetě. Němci byli zvědaví na blázna, co chce jít z Prahy trénovat do Berlína, neumí pořádně německy a jede sem poprvé. Jejich přijetí bylo ale vlídné a jejich zvědavost se dala číst už z očí.

První schůzka byla poměrně daleko od mého zaparkování ve čtvrti Weißensee na Berliner Allee v Alex´ Sporstudiu určeném jen pro ženy.
Alex je majitel a sympatický chlapík, počkal tam na mě přes hodinu, neboť jsem opravdu nestíhal. S-Bahn mě sice bez problémů dovezl na Greifswalder Straße, ale pak jsem musel jet ještě s Tram a stanice vůbec neodpovídaly mé mapě, takže jsem s ní jel tam a pak zase zpět a nakonec zjistil, že už jsem tam prve skoro byl. Prostě zmatek, ale o dopravě napíšu více v samostatné stati, neboť si to vyžaduje, je to šok, jak pozitivní tak negativní. S Alexem jsme si povídali asi hodinu při kafi, je to jeho malé komorní studio v domě, do kterého se musí jít přes dvůr. Má to zaměřené na aerobní cvičení, Switching stroje od italské firmy Teca pro kruhový trénink, pak nějaké rehabilitační kladky, lehké činky, sál na protahování a skupinové cvičení. Tak nějak na pohodu. Nejvíc jsem ho ale dostal na to, že znám Switching a že mám od italů i ukázkové video, měl jsem navrch. Též jsem mu vyprávěl o Bosu, půlmíč nebo také dle mé terminologie o „vajíčku“. To ho také nadchlo, neměl to tam. Tak jsme se vlastně stali kamarádi a kolegové, slíbili si, že budeme v písemném kontaktu. Další schůzka byla ve čtvrti Steglitz na 12.00, kam jsem se přesunul již be zproblémů na čas. Jel jsem Tram na Alexander Platz, který mě moc nenadchl, pořídil foto věže i s pozadím staveniště a jel pak S-Bahn na Friedrichstraße, přesedl na jiný vlak a jel na Rathaus Steglitz, kde se nachází Sportsudio Nippon. Dva týpci na recepci ve mně nevzbuzovali důvěru, ale vyčkal jsem příchodu majitelele Andrease, asi padesátiletého chlapíka, který vypadal dost ostře. Ukázal mi celé studio, zejména stroje na kartu byly jeho chloubou. Po zasunutí karty, kterou má každý cvičenec svojí, se stroj nastaví podle programu na kartě, menší silou se třeba tlačí a naopak větší zbržďuje zpět. Ptal se co po něm vlastně chci, opět zvědavost, probrali jsme cenové podmínky pro mé budoucí klienty, pro mě je vstup zdarma. Při loučení zmínil Dr. Smíška, českého rehabilitačního doktora, u nějž jsem dělal kurz na SM Systém. Dával mu do pořádku jeho ženu v Berlíně. Takže proto možná ty sympatie na pozádí pod maskou „tvrďáka“. Nyní jsem byl zvědav na další schůzku ve Vormat Studiu, které sídlí na proslulé Kurzfürstendamm 214. Konečně jsem jel U-Bahn. A ocitl se v jiném světě. Měl jsem čas, schůzka byla na 13.30, a já tam byl o půl hodiny dříve. Nějaký mladík mi na ulici hned nabízel okružní jízdu po Berlíně, nejdřív jsem myslel, že chce poradit cestu, držel mapu stejně jako já. Chvíli jsme spolu mluvili, řekl jsem mu, že jsem z Prahy, že jsem tu poprvé. Pak jsem se ho ještě zeptal, zda byl tohle dříve západní Berlín a byl, proto ta změna stylu ulic, jiná architektura, jiní lidé, tak moc je to znát i po dvaceti letech. To mě vážně překvapilo. Východ západ ještě dlouho nedožene. Vytáhl jsem foťák a fotil tu atmosféru západu, byl to zcela jiný Berlín. Ve Vormat Studio jsem chvíli čekal na Felixe, se kterým jsem si již z Prahy volal. Byl to mladý kluk, odhaduji tak 25 let, ukázal mi své studio, které ovšem není klasické fitness centrum, je zaměřené na odbourávání tuku jinými technolgiemi, běhací pásy, Hypoxi přístroje, speciální oblečky a pak i přístroje s přísavkami k oblečkům na bázi elektrostimulace. Moc jsem tomu nerozuměl, ale naslouchal. Bylo to tedy nedorozumění. Nicméně mi dal dva kontakty na klasická fitka poblíž. Čtvrtá schůzka měla být až v 15.30 u Ostbahnhof s osobním trenérem Dietrichem Tuchem. Před Vormat Studiem byla U-Bahn U1, která mě tam měla bez problémů dovézt, ale nestalo se tak, byla na této trase výluka, muselo se po cestě přestoupit na U2 a pak se na U1 dále vrátit. Ptal jsem se jedné dámy, ta poradila, ale já ji nevěřil až do doby kdy U-Bahn dojela do jedné stanice, ale pak místo pokračování v témže směru jela nazpět. Nakonec jsem se dostal na U2, dle pokynů jedné milé slečny, která prý byla asi půl roku v Praze, nicméně česky neuměla, ale bylo ji pěkně rozumět i německy. Dle pokynů z hlášení jsem vystoupil z U-Bahn U2, ale U1 už nenašel a tak našel jinou trasu, delší, pomocí S-Bahn. Nakonec to jentak tak stihnul na 15.30. Jen orientace podél obří budovy Ostbahnhof nebyla snadá, stále jsem se musel v Berlíně na vše ptát kolemjdoucích, nebylo tomu ani nyní jinak. Najednou slyším jak na mě někdo volá jménem a on to Dietrich, vysoký muž v černém obleku, který staví svůj image na tom, že je Trainer Gentlman. Velmi vitální muž, jak jsem se záhy dozvěděl, šedesátník! Vypadal tak na pětačtyřicet. Řekl mi že popojedem jeho autem ke Kaffeehaus. Nasedli jsme do jeho Smartu s jeho reklamou a vyrazili berlínským provozem připomínající jízdu Prahou o víkendu. Tady všichni raději vláčky a je to asi tak správně, pak nepotřebují tolik čerpacích stanic a možná mají i více Geld na lepší věci. Povídali jsme v autě a než jsme dojeli, věděl jsem téměř vše, co jsem potřeboval vědět. Byla to jeho oblíbená kavárna, Dietrich se opravdu choval jako gentlamn, velmi milý, sympatický, pozitivní chlápek. Škoda, že je tu také nemáme. Doladili jsme detaily našeho rozhovoru u kávy. Dozvěděl jsem se co vše musím splňovat, abych tady mohl trénovat. On se zaměřuje na kvalitu lekcí, jezdí za klienty domu nebo oni k němu, žádná fitka nevužívá, je sobě chodící reklamou jak vypadá a kolik mu je. Je to bývalý fyzik, vymyslel a nechal si udělat nějaký patent cvičení tzv. Falke-System, podrobné teorii jsem se svou němčinou moc neporozuměl. Dbá o správnou životosprávu, dříve dělal vrcholově atletiku, nyní cvičí se šesti klienty, dělá kreativní cvičení, protahuje je, běhá s nimi v lese, trénuje s nimi golf. Za lekci si účtuje od 80 do 120 Euro, má punc kvality trenérů z clubu „Premium Personal Trainer“, která zastřešuje jen ty nejlepší z nejlepších trenérů. U odborné komise musíte složit zkoušky se vzorovým klientem, pak jste trenérem pod jejich hlavičkou. Klienty získává přes svůj web, přes Premium Personal Trainer web a pak má velkou reklamu u svého domu na dobrém místě. Vypadal spokojeně. Kafe za mě zaplatil a odvezl mě na místo mé poslední schůzky k Fitness Company. Srdečný chlápek. Díky Dietrichu za informace, zase mám o čem přemýšlet. Věnoval mi hodinu a půl svého času. Na poslední schůzku se mi už ani nechtělo, jednak únava z nevyspání a po předchozím rozhovoru jsem už nemohl čekat více. Vchod do dvora domu na Marchlewskistraße 77 vypadal hrůzostrašně. No nic, jdu na to, Fitness Company je až ve třetím či čtvrtém patře, už ani nevím. Jakpak tam asi dostávali stroje, nebo je tam někde vzadu nějaký nákladní výtah? Antická atmosféra fitka s milou recepční byla vysřídána příchodem majitele Ralfa, znuděný, zpruzelý chlápek s mírně nahrbenou postavou a chůzí super frajera ve mně vzbudil předem jasný závěr, tady to nebude o ničem. A nebylo. Otráveně mi to tam ukázal, chvíli povídal s přisednuvším starým kámošem u stolu, pak se po cestě, co mě provázel po fitku, líbal asi s nějakou bývalou láskou, která by ho ještě chtěla, ale on ji asi už ne, asi pěkný Casanova. Fitko bylo jinak pěkně zařízené, prostorné, vesměs mladí lidi na rozdíl od Nipponu a Alex Studia, kde byli samí senioři nad šedesát. Zaujali mě běhací pásy, nevzpomenu si teď značku, americké, místo pásu tam obíhají lamely z velmi pružné gumy. Jakpak se na tom asi běhá? Na vyžádání mi dal ceník a ukázal i na něm, co bych v případě trénování musel zaplatit za sebe. Odešel jsem po rozloučení a těšil se už na cestu pryč z Berlína, únava mě již drtila. Musel jsem na Ostbahnhof dojít pěšky a pak S-Bahn na Ostkreuz, tam přesednout na jinou S-Bahn a jet na Schöneweide k autu. Doufám, že ho tam najdu, už byla zase tma. Na stanici se mě dva Němci po sobě ptali na nějaké informace kolem dopravy S-Bahn, asi už jsem tam na chvili patřil mezi ně.

3. Doprava
V dopravě (der Verkehr) vládne řízený chaos. V Berlíně je snad víc nádraží než v celé ČR. Některá jsou i nad sebou v několika úrovních či několik peronů vedle sebe a nebo obojí, kam střídavě přijíždějí vlaky S-Bahn, U-Bahn i regionální, prostě mazec, jak to popletete jedete jinam, musíte sledovat tabule, digitální informace a zejména se ptát, těch, kteří tomu tam trochu rozumí, též poslouchat hlášení. Jízdenku si zakoupíte na peroně v automatu, vyberete si ji na dotykovém displeji, zaplatíte ji a pak vám vyjede lístek, který musíte označit ve vedlejším strojku datem, časem a stanicí. Koupil jsem si denní jízdenku na všechny zóny (A, B, C) a všechny vlaky. Budovy nádraží jsou letité, strohé, pamatují opravdu hodně a hlavně neuzavřené (je tam zima), vlaky jezdí na čas, hlas uvnitř hlásí názvy stanic, směr výstupu (vlevo, vpravo), vystupjte, nenastupujte a jiné informace. Němci nechvátají, jsou v klidu a působí mile a ochotně, bez přehnaného sebevědomí jako lidé u nás. Mnozí jezdí na kolech, obyčejných. Pokud berlíňané vlastní auto, tak neřeší jako u nás jaké je značky, prohání se tu spousta starých mercedesů či česká auta. Vetšina stejně ale jezdí místními vlaky. Skoro všichni ráno popíjí kafe z automatu. Signál mají i pod zemí v U-Bahn, to by se mohli naši operátoři přiučit.

4. Zvláštnosti
Když bych to měl zestručnit, Berlín se skládá z okrajových částí působících jako vesnice a malá městečka, kde je velký ale oprvadu velký nepořádek. V centru v bývalém východním Berlíně jsou samé (Allee), velké bulvární ulice široké asi jako náš Václavák a více, několik pruhů v jednom i druhém směru, široké chodníky, uprostřed zeleň nebo se tam prohání Tram, S-Bahn a někdy dokonce i U-Bahn. V bývalém západním Berlíně mě nadchla čtvrť Wilmersdorf s třídou Kurzfürsten-damm, která společně s okloními Straßen přípomíná samé ještě lepší Pařížské ulice z centra Prahy. Němci raději volají neš smskují. Věčné téma je sloučení Německa a zbourání zdi. I po 20 ti letech tu jsou vidět velké rozdíly mezi západním a východním světem.

5. Cesta zpět
Z Berlína jsem vyrážel asi v půl osmé večer, byl docela provoz, měl jsem strach, že budu bloudit, ale nakonec jsem jel stejnou trasou jako ráno, jen v opačném směru. Ráno jsem měl opravdu kliku, že jsem sjel z dálnice, kam jsem si přál, bylo to klidné místo, ze kterého se dá snadno dostat do centra Berlína. Postupně se únava zvyšovala. Jezdilo hodně kamionů a i Němci byli za volantem ostřejší. Po cestě jsem párkrát zastavoval na německých parkingech, pak natankoval u jejich jedné pumpy ze dvou a pak si dal kafe u naší první pumpy za hranicemi. Musel jsem jízdu přerušovat, abych neusnul za volantem, měl jsem za sebou opravdu náročný den, ráno mě navíc provázely křeče v břiše, ostrý mrazivý vítr mi pak venku ošlehal hřbety rukou až do krve, ráno bylo -8 stupňů Celsia a byla mi hrozná zima. Nakonec jsem to zvládl a dorazil do Benešova asi chvilku před půl druhou v noci s ujetými 797 km celkem.

Závěr z této mise zatím nebudu dělat. Musím si teď utříbit informace, nicměně na mě Berlín s jejich fitky působí rozporuplně v podstatě jako celé město. Určitě se dá něco přenést z jejich fitek k nám a něco zase z našich k nim.