neděle 15. prosince 2013

Zápisky nejen z posilovny 9-5-2010 (ohlédnutí zpět): První maraton


Před startem
Během závodu
Je to již pět let co jsem začal pravidelně běhat. V dětství ani v mládí mi tato sportovní disciplína nečinila potěšení. Ve škole nás nutili běhat šestnáctistovky na čas a moje průdušky značně pochroumané severočeským podnebím nemohli stačit okysličovat krev, která mi musela zákonitě zrychleně kolovat v tepnách a žilách. Můj dech byl urputný a bolesti v hrudníku limitovali značně můj běžecký krok.

Ale od té doby uplynulo mnoho vody, přesněji řečeno 18 let od střední školy, kdy jsem se poprvé postavil na start pražského maratonu, který se datuje od roku 1995. Nyní se běžel jeho patnáctý ročník a bylo to přesně na den mých narozenin. A to jsem si přeci nemohl nechat ujít. V předešlém roce jsem koketoval s myšlenkou zaběhnout si maraton, ale mé váhání bylo nakonec tak dlouhé, že už nezbylo žádné startovní číslo. Marně jsem doufal, že se někdo odhlásí. Nestalo se tak, díky Bohu. Asi bych to tehdy ani nedokázal dokončit. Aby také ne, běhal jsem teprve necelý rok a měl za sebou teprve první závod a to pražský půlmaraton, který jsem dokončil v neslavném čase 2 h 38 min. s bolestmi pravého kolene.

Nyní přišel den s velkým D. Bylo 9.5.2010 a já stál v koridoru pro běžce v Celetné ulici. Jaké to asi bude, honilo se mi hlavou. Nikdy jsem před tím tuto vzdálenost neběžel. Jen asi jednou jsem se vyburcoval uběhnout 25 km v kuse. Nyní předemnou byla meta, kterou jsem si stanovil pokořit už v začátcích svého pravidelného běhání. To bylo v době, kdy jsem byl schopen „se ctí“ uběhnout 20 min. na páse bez přestávky a mít v nohách 3 km. Před 23 měsíci. Nezbláznil jsem se? Běžet teď 42,195 km?

Atmosféra byla nádherná, asi 9 tisíc odhodlaných běžců a běžkyň. Má mysl směřovala k naději závod alespoň napoprvé dokončit. Utěšoval jsem se, že časový limit 7 hodin by měl postačovat i na to, kdybych půlku odběhl a druhou odchodil. Snad se to povede. Někde v předu zazněl výstřel ze startovní pistole. Z reproduktorů se linula Smetanova Vltava. Had běžců se dal do pohybu. Bylo to krásné. Pocit naplnění a očekávání. Musím to zvládnout. Půlka šla dobře, pěkný mezičas, ale pak už se tělo začalo postupně bránit. Nebylo zvyklé na takovou porci kilometrů. Lýtka, stehna ale i kolena začala pekelně tuhnout. Tyto pocity jsem dosud neznal. Co se to děje, přemýšlel jsem. Co budu dělat, jestli se to bude dále zhoršovat? Neměl jsem žádnou strategii. Můj běžecký krok byl pomalejší a pomalejší. Čas se táhnul, kilometry se prodlužovaly, občerstvovací stanice téměř v nedohlednu. Lýtka začala burcovat na poplach. Jestli budeš pokračovat v běhu, dostaneme křeče, siganlizovala. Pokoušel jsem je protahovat, nepomáhalo to. Přemlouval jsem je, ať ještě vydrží. Doběhl jsem na most Legií před Národním divadlem, byl to tuším pověstný 33. km maratonu, kde se vše zlomí a člověk má zažít nejhorší krizi celého závodu. A skutečně bylo tomu tak i u mě. Moje úplně kamená lýtka vypověděla službu. Marný pokus o jejich snad protažení vyvolal brutální reakci. Byl jsem z dospívání z dob tanečních zvyklý na ranní křeče během spánku do lýtek, ale co následovalo na tomto mostě bych snad nepřál zažít ani svému největšímu nepříteli, který samozřejmě ani neexistuje, neboť jsem mírumilovné povahy. Jak podťatý jsem se málem skácel, naštěstí jsem se zachytil obvodové zdi mostu. Snad jsem si přál v té chvíli i umřít, jak hrozná to byla bolest. Hlavou se mi honily děsivé myšlenky. Přijdu snad o nohy? Jak se odsud dostanu? Přejde to vůbec někdy? Asi pět či deset minut jsem trpěl v neskutečných bolestech neschopen jakéhokoliv pohybu. Moje zkroucené tělo vypovídalo o tom, co se uvnitř něj děje. Najednou to ustalo. Jako když se přeženo tornádo a je najednou pryč. Zjistil jsem, že se můžu konečně svou vahou postavit na nohy. Pokusil jsem se pomalými kůčky rozejít. Šlo to. Alespoň se odsud dostanu. Měl jsem radost. Zmizím z tohoto proklatého závodu s ostudou, že jsem to nedokončil, ale s vítězstvím, že jsem to přežil. Během chvilky jsem však byl schopen zase jít, snad i rychle. Já to ještě zkusím, řekl jsem si a pokračoval z mostu po vytýčené trase místo toho, abych z ní sešel, jak jsem si plánoval po ustanutí křečí. Po nějaké době jsem zkusil i popoběhnout. Byl to ale marný pokus. Zatuhlá kolena to nedovoloval, bylo to spíše zrychlené belhání. Zkusím to jěště později a šel dál. Musím na některé občerstvovací stanici sehnat sůl, snad to lýtkům pomůže. Byly stále kamené a tvrdé jako žula. Bál jsem se, že se to může vrátit. Pokus běžet jsem ještě opakoval několikrát, ale bez úspěchu. Za pár kilometrů jsem sehnal i sůl a hlavně potkal člověka, který byl na tom podobně. Jeho chodecké belhání se velmi podobalo tomu mému. Také běžel poprvé, také zažil něco podbného s lýtky. A tak jsme šli a povídali si dalších sedm kilometrů. Na konci Pařížské před Staromákem jsme zkusili kulhavý běh do cíle, abychom před zraky zbylých diváků a objektivů fotografů nevypadali úplně marně. Výsledný čas byl 5 h 58 min.


Tak to byl můj první maraton, na který nikdy nezapomenu, jednak pro tyto neopakovatelné zážitky a jednak pro to, že jsem si ho vlastně daroval k narozeninám.

Zápisky nejen z posilovny 15-12-2013: Dva dojemné příběhy

Jak jsem zmiňoval v předešlém blogu, byl hlavním speakrem na Vánočním semináři Bob a Norma Duane. Bob vyprávěl mimo jiné i dva dojemné příběhy, o které bych se tu chtěl s vámi nyní podělit. První příběh byl o americké plavkyni, která dokázala jako jediná na světě až na popáté přeplavat z Kuby na Floridu a to ve svých 64 letech. Jen pro zajímavost doplním, že v této oblasti Floridského průlivu se to žraloky jen hemží, a proto měla doprovodný team dvou lodí, který jí měl před nimi chránit a též jí každou hodinu poskytnout pití. Tuto vzdálenost uplavavala za něco přes 56 hodin. Z toho pro nás plynou dvě ponaučení, že ať už děláme cokoliv, neměli bychom se nikdy vzdát a to druhé, že ke splnění svého snu potřebujeme pomoc přátel, svého týmu lidí. Sám člověk nezmůže nic, ale za přispění druhých může měnit svět.

Druhý příběh byl o malé holčičce, která měla vážně nemocného brášku, který měl nádor na mozku. Rozbila kasičku a vybrala z ní všechny peníze které měla a šla do lékárny. Chtěla mu koupit zázrak, který by ho uzdravil. A tak se ptala pana lékárníka kolik takový zázrak stojí? A on se jí zeptal kolik má na něj peněz. Měla přesně 1 dolar a 11 centů. Bude to stačit, ptala se znovu. Mohu sehnat i víc peněz. Chtěla, aby byl její bráška zase zdravý. Celou konverzaci vyslech další přítomný muž a povídá holčičce. Zázrak pro Tvého brášku stojí přesně 1 dolar 11 centů. Vzal si peníze a řekl, aby ho zavedla za svým bráškou. Byl to neurochirurg, který operoval nádory na mozku. Udělal jejímu bráškovi operaci, aniž by si vzal jakékoliv finanční prostředky a zachránil mu tak život. Né vše je jen o penězích...



sobota 14. prosince 2013

Zápisky nejen z posilovny 14-12-2013: Vánoční seminář

Líc vstupenky
Rub vstupenky
Včera jsem se zůčastnil celodenního semináře v Areně Sparta Podvinný Mlýn na Praze 9, na kterém bylo celkem asi 1800 lidí. Byla to tak veliká akce, že jsem zpočátku byl na rozpacích a ani v průběhu semináře jsem z nich nevyšel. Takovéto množství lidí potkávám jen na závodech společnost RunCzech (na pražských bězích jich je i o pár tisíc více:-), ale tam se ze startovního koridoru posléze dav rozptýlí po celé trase závodu. Tady byla obrovská koncentrace pozitivních lidí na jednom místě. A oč tu vlastně šlo? Shrnuto to do krátké větičky. Byznys, přátelství, dojemné příběhy a charita. Všichni zde byli zapojeni do byznysu s firmou Amway kromě pár lidí, kteří zde byli poprvé stejně jako já. Dostal jsem pozvání od svého dodavatele doplňků stravy Nutrilite a zároveň kamaráda Honzy (o funkčnosti rostlinného proteinu jsem psal již v blogu 8-11-2013). Byl jsem zvědavý, kam se to celé posunulo, neboť jsem na přelomu let 1995/1996 rovněž spolupracoval s firmou Amway a to v době, kdy byla u nás ještě v plenkách. Nyní má na našem trhu okolo pětseti produktů včetně levného volání a internetu, nižších cen za plyn a elektřinu a výhod s tankováním plynoucích přes karty CCS. Ale to celé by bylo na dlouhé vyprávění a zároveň se necítím být k tomu fondovanou osobou. Co je ale podstatné, je atmosféra celého tohoto dění a byznysu, kdy si lidé navzájem pomáhají a podporují se, chválí se a motivují. Zároveň každý umí něco jiného více a něčeho méně než ten druhý a společně se tak doplňují a tvoří tak silnou funkční skupinu, která navíc oplývá vždy dobrou náladou. Bylo mi tam moc fajn a pocity byly velmi příjemné. Vzpomenu teď slova hlavního speakra Boba Duane z Texasu, který vyprávěl svůj příběh o tom, jak začal s tímto byznysem. „Byl jsem mladý, hloupý a chudý, ale zároveň jsem byl zapálený, vytrvalý a uměl jsem snít o svých přáních.“ A i tady se mi potvrzuje moudro z knihy „Začněte s Proč“ od Simona Sinka, který má ve své knize zásadní myšlenku, že vše co děláme, ať už byznys či cokoliv jiného v životě, musíme začít otázkou Proč to vlastně děláme. Pak teprve můžeme vymýšlet Jak to dělat a Co dělat. Z mého pohledu jsem to nazval „Dávat věcem vyšší smysl“. Spousta firem a lidí to bere obráceně. Vědí Co mají dělat a Jak to mají dělat, ale chybí jim to nejdůležitější, Proč. Co si o tom myslíte Vy?

V podstatě jsem si tu teď připravil půdu pro poslední poznatek z tohoto semináře. Ať už děláme v životě cokoliv a vydělávámě jakoukoliv mzdu či máme jakkoliv vysoký příjem, měli bysme myslet i na lidi a zejména děti, které potřebují pomoc, naší pomoc. Nemůžeme spasit svět, ale můžeme alespoň trochu zmírnit dopady na slabší jedince, kteří nemají tolik štěstí jako my. Na semináři jsme zhlédli videa dětí ze tří českých a slovenských dětských domovů, které nemají svou rodinu a dětí z afriky, které i v dnešní době hladovějí. Bylo to velmi dojemné a v aréně panovalo hrobové ticho. Každoročně se na tomto Vánočním semináři uskuteční sbírka peněz a produktů, která putuje k těmto dětem. Letos se za celé odpoledne a večer vybralo něco přes 1,3 mil. Kč! A to je to o čem jsem psal výše, to je to Proč, mými slovy Dávat věcem vyšší smysl...

Zápisky nejen z posilovny 13-12-2013: Opětovné navázání spolupráce s MUDr. Pavlem Poštulkou

S panem doktorem Pavlem Poštulkou se známe přes deset let. Byl v té době lékařem mého prvního pražského klienta v začátcích mojí kariéry osobního trenéra, kdy jsem ještě dojížděl trénovat z Tábora do Prahy. Jeho specializací je obor ortopedie provázaný homeopatií, více na jeho nyní nově předělaném webu www.postulka.cz Od té doby jsme spolu spolupracovali na bázi výměny jeho pacientů, kteří potřebovali cvičit kvůli zlepšení držení těla a odstranění svalových dysbalancí a mých klientů, jenž potřebovali odborně vyšetřit a řešit medicínsky či homeopaticky svůj zdravotní stav.

Sešli jsme se v pátek třináctého ve třináct hodin (čísly 13.12.2013 ve 13:00). Uvítal mě ve své nově zařízené ordinaci a povídali si o našich společných známých a též o tom, co se událo během doby, co jsme nebyli v aktivním kontaktu. Musel jsem mu rovněž poděkavat, neboť díky němu jsem náhodou objevil fitness centrum (ve vedlejší budově), ve kterém působím právě jeden týden. Bylo to poté, co jsem hledal na webu, kam přestěhoval svou ordinaci.

Pan doktor Poštulka v roce 2007 napsal Předmluvu k mém knize „Poprvé ve fitness centru“, kde zmiňuje hlavní myšlenku této knihy a zároveň její poslání. „Cvičit je správné, ale cvičme správně!“, vyzývá čtenáře a doplňuje: „...aby tento krásný pocit nebyl v dalších dnech vystřídán pocitem bolesti, omezením a frustrací.“ A to jsou také hlavní atributy mojí a jeho činnosti, pomáhat lidem aktivně a bezbolestně žít...

sobota 7. prosince 2013

Zápisky nejen z posilovny 8-12-2013: Potvrzení mouder v praxi

Ohlédnutí za tímto týdnem přineslo nový poznatek. Na úvod si dovolím jednu věc. "Když se člověk rozhodne psát svůj vlastní blog, musí počítat, že si nadělá příznivce, ale také i odpůrce." Četl jsem v minulosti tuto větu, a to se také potvrdilo i v mém případě. Dovolil jsem si psát o fitness centru, ve kterém jsem působil. Z mého pohledu jsem sice kritizoval, ale i chválil. Mám už prostě takovouto vlastnost, říkat vše, tak jak cítím, dříve to bylo jen verbálně, nyní i pomocí klávesnice. Ale co na tom, skončil jsem zde ze dne na den. Přijmul to a šel dál. A tady platí další moudro: „Když se jedny dveře zavřou, nové se otevřou." A nemá smysl hledět na ty zavřené, neboť to tak asi mělo být. Dnes již můžu napsat, že jsem v „minulém“ fitness centru (moje reklama je již nenávratně přelepená u vchodových dveří) prožil spoustu let, přesněji 8 a pů roku a za tu dobu jsem zde poznal 3 provozovatele. Mohu srovnávat, mohu posuzovat, trávil jsem zde denně hodiny a hodiny, toto fitness znám centimetr po centimetru. Měl jsem ho velmi rád, bylo mým druhým domovem, při činnosti, kterou zbožňuji a je mým koníčkem. Nikdy to nebylo, jako když člověk chodí do práce, vždy jsem se těšil na bezva lidi, své klienty. Vznikla zde i moje kniha s DVD, mnoho mým klientům se zde podařilo naplnit své cíle. Pamatuji i doby, kdy se po každé večerní zavíračce luxovalo, byly přilepené fáborky u průchodů klimatizace, aby bylo zřejmé, že je zapnutá. Na poarapetech byly rozmístěné květiny. Panovala tu celkově bezva nálada a já se sem vždy těšil. Ale za poslední dobu se vše začalo měnit, bohužel k horšímu. Nerozumím tomu proč. Ale z mé strany přicházely připomoníky a podněty, žel nebyly vyslyšeny. Zrovna v pátek mi řekl jeden můj klient další moudro, z knihy, kterou právě čte. „Opravdu dobrý je ten podnikatel, který dokáže uspokojit i toho nejvíce kritizujícího zákazníka.“ Tuto památnout větu, možná trochu v jiném slovním seskupení, měl pronést sám Bill Gates. A já mohu opět jeho slova jen potvrdit, kdy jsem se svými přáteli byl v restauraci v pozici zákazníků a podnikatel nepřijmul naši kritiku...

Zápisky nejen z posilovny 3-12-13 a 5-12-13: Přednáška a výhřez ploténky


Dopisuji zpětně za úterý a čtvrtek, neboť se udála velká změna, o které budu psát v dalším blogu. V úterý jsem měl další přednášku v Hubu, kam dorazilo i pár mých bývalých klientů. Vzpomenu zde Dagmarinku, vždy milou a usměvavou holčinu (viz. naše společná fotka nalevo). Již pár let leze po stěnách a v souvislosti s tím si přivodila i pár ůrazů. Ještě z dob našich společných tréninků pamatuji velmi časté problémy s předloktím. Nyní byla po zranění chodidla. Prohmatal jsem ji obě a doporučil protahování svalů plosek a i jejich automasáž, neboť je má vypnuté jako struny na kytaře. Čtvrtek byl zajímavý tím, že jsem navštívil novou klientku přímo u ní doma (jakoby navazovala na téma mojí přednášky z Hubu v praxi). Souhlasil jsem s její návštěvou proto, že má doma malá dvojčátka a bohužel i výhřez bederní ploténky. Celé těhotenství prožila v bolestech beder a zároveň nemohla nikterak významě tlumit tuto bolest medikamenty. Klobouk dolu, co vše musela vytrpět. Nyní je v léčebném procesu odborníků, ale je si vědoma, že potřebuje zejména cvičit, aby mohla vůbec fungovat a starat se o svá miminka. Tak jsme spolu provedly testování důležitých svalů, kontrolu stereotypu v sedu a ve stoje a vyzkoušeli asi 8 cviků, které jí dělali dobře na uvolňování oblasti pánve a beder. Největší problém u ní vidím v povislých a ochablých hýžďových a břišních svalech. Zároveň jsem u ní zaznamenal zvláštní jev, kdy má zvětšenou lordozu na přehodu bederní a hrudní páteře, dále celkově nízký svalový tonus, hypermobilitu, a tudíž je i celý skelet zejména v oblasti beder a pánve jakoby sesedlý dolů. Byla velmi ukázněná a disciplinovaná. Po delší době jsem zase viděl člověka, který se s bolestí ve tváři pracně přetáčí v lehu a obtížně vstává ze země. Moc držím palce, ať je jí brzy lépe...

úterý 3. prosince 2013

Zápisky nejen z posilovny 2-12-2013: Jeden z dvaceti RunCzech Star

Máme tu nový měsíc a s ním i inovaci v názvu mého blogu. Protože už nepíši jen postřehy s posilovny, doplnil jsem slůvko "nejen", aby bylo zřejmé, že mi už nestačí 200 m2 našeho fitka, a tudíž mi nic nebrání ve větším rozletu:-)

Včera jsem se zúčastnil párty pořádané největší běžeckou organizací v ČR, která bude v příštím roce slavit 20 let od svého založení a to již dvacátým pražským maratonem. V letošním roce se mi podařilo běžet všech sedm závodů, které pořádala, a tím jsem se stal jedním ze dvaceti Čechů, kteří získali ocenění RunCzech Star. Zde je výčet všech závodů: pražský půlmaraton a maraton, karlovarský, budějovický a olomoucký půlmaraton, ústecký půlmaraton a pražská desítka. Musím přiznat, že to bylo fajn a je na co vzpomínat, neboť každý závod byl úplně jiný. Pražský půlmaraton pro mě znamenal doskákat po jedné noze do cíle s křečemi v lýtkách. Pražský maraton jsem běžel rozvážněji a s větší přípravou, takže byl vlastně na pohodu. Karlovy Vary nabídli úžasnou atmosféru v duchu mých teenegerovských vzpomínek na toto lázeňské město za skvělého počasí, kdy bylo po mírném dešti a vzduch byl krásně zvlhčen za příjemné běžecké teploty. Budějovice byly klasické a Olomouc opět za velmi teplého počasí, a tak jsem toho měl docela plné zuby. Pražská desítka měla změněnou trasu, a tak nějak mi tam přeci jen chyběl Staromák a Pařížská. Ústecký půlmaraton mě letos asi bavil nejvíce, neb jsem celou trasu 21,1 km běžel po boku kamarádky Lenky, se kterou jsem si mohl povídat, a tak čas utíkal tak nějak rychleji a po doběhnutí ještě s kamarádem Romanem jsme mohli všichni tři sdílet své pocity.

Carlo Capalbo, je rodilý Ital, který založil původně Prague Internatiol Marathon před dvaceti lety a v podstatě naučil Čechy běhat. Spíš by se dalo napsat, že nás naučil závodit a fandit. A díky němu a nyní i jeho týmu jsme mohli, my RunCzech Star, stanout na pódiu v sále hotelu Belvedere, jenž se nachází naproti Running Mallu. Tomu ovšem předcházela prezentace o minulosti, ale zejména budoucnosti této běžecké organizace. Níže připojuji skleněnou trofej, kterou jsem při této příležitosti obdržel. Po letech bude na co vzpomínat:-)